V bazilice sv. Pavla za hradbami byla uzavřena předposlední Svatá brána Svatého roku 2025. Brána se zavírá, ale cesta obrácení a naděje zahájená v tomto Svatém roce, pokračuje, řekl kardinál James Michael Harvey, arcikněz této baziliky.
Včera byla Svatá brána uzavřena v bazilice sv. Jana na Lateránu a minulý čtvrtek v bazilice Santa Maria Maggiore. Poslední Svatou bránu zavře Lev XIV. na slavnost Zjevení Páně v bazilice sv. Petra 6. ledna, čímž se také symbolicky uzavře Svatý rok.
Kdo prošel Svatými dveřmi, musí nyní být svědkem toho, co prožil, protože svět potřebuje Krista, řekl kardinál Harvey ve své homilii. Americký kardinál připomněl, že dnes uzavřené dveře „jsou něčím víc než jen průchodem. Byly duchovním prahem, výzvou pro každého, aby opustil to, co tíží jeho srdce, a vstoupil do prostoru milosrdenství. Překročení tohoto prahu je uznáním, že spása vychází z pokorné důvěry v Toho, který jako jediný může dát našemu životu plný smysl a překonat veškeré nároky na soběstačnost“.
Kardinál Harvey připomněl, že mottem končícího Svatého roku byla slova svatého Pavla pohřbeného v této bazilice: Spes non confundit – naděje nemůže zklamat. S odkazem na encykliku Benedikta XVI. Spe salvi, americký kardinál zdůraznil, že ačkoli člověk ve svém životě potřebuje mnoho různých nadějí, malých i velkých, všechny se naplňují ve velké naději, kterou je sám Bůh. On je nadějí, která nemůže zklamat, protože je založena na Jeho věrné lásce.
V Římě byla uzavřena další Svatá brána: v bazilice sv. Jana na Lateránu. My však víme, že Vzkříšený přichází i přes zavřené dveře a nepřestává klepat na naše uzavřená srdce, řekl kard. Baldassare Reina, arcikněz Lateránské baziliky.
Uzavření Svatých bran v papežských bazilikách v Římě ohlašuje konec Svatého roku. 25. prosince se tento obřad již konal v bazilice Santa Maria Maggiore. Zítra je na řadě bazilika sv. Pavla za hradbami. Poslední Svatá brána bude uzavřena 6. ledna v bazilice sv. Petra. Provede to sám papež, a uzavře tak oficiálně oslavy Jubilejního roku.
Bazilika sv. Jana Lateránského je katedrálou římské diecéze. Proto obřad uzavření Svaté brány v tomto chrámu jménem Svatého otce vedl papežský vikář pro Řím a arciprezbiter této baziliky kardinál Baldassare Reina.
V homilii připomněl nesčetné zástupy poutníků, kteří v jubilejním roce putovali ulicemi Věčného města a procházeli Svatou bránou také v této Lateránské bazilice, aby se setkali se Spasitelem a zakusili Jeho milosrdenství.
„Pro naši diecézi začíná nová éra,“ řekl kardinál Reina. „Spojme své modlitby a síly, abychom byli místem, které zjevuje přítomnost Pána, které svědčí o Jeho blízkosti, a staňme se blízcí jeden druhému, nezapomínejme na nikoho, tak jako to činí Dobrý pastýř.“
Papež Lev XIV.: I po skončení Jubilea zůstáváme poutníky naděje
Jubilejní rok se chýlí ke konci, jeho nejhlubší dar však zůstává. Papež Lev XIV. při poslední sobotní jubilejní audienci připomněl, že naděje nadále utváří cestu církve a vyzývá věřící, aby zůstali poutníky, kteří přinášejí život a obnovu do světa.
Foto: Vatican Media
Na začátku své katecheze, v níž se zmínil o blížící se oslavě Vánoc, se papež zamýšlel nad významem křesťanské naděje – naděje, která není zakořeněna ve strachu, ale v blízkosti Boha zjevené v Ježíši Kristu.
Bez Krista, poznamenal, by hlásání, že „Pán je blízko“, mohlo znít hrozivě; v Ježíši se však stává příslibem milosrdenství. „V něm není žádná hrozba, ale odpuštění,“ řekl papež a poukázal na tajemství vtělení jako na definitivní znamení Boha, který dává život a stále jej obnovuje.
Svatý otec dále citoval slova svatého Pavla z Listu Římanům: „V naději jsme byli spaseni.“ Vysvětlil, že naděje není neurčitý pocit, ale živá, plodná síla. „Bez naděje jsme mrtví; s nadějí vycházíme na světlo,“ řekl a popsal naději jako teologickou ctnost, „Boží moc“, jež rodí život.
Pravá síla podle papeže nespočívá v nadvládě ani ve strachu. „To, co ohrožuje a zabíjí, není síla, ale pýcha, agresivní strach a zlo, které nic neplodí,“ uvedl Lev XIV. Boží síla je naproti tomu tvořivá a dává život – naděje proto není pasivním čekáním, ale aktivní spoluprací s Bohem na obnově světa.
Papež se v katechezi vrátil také k obrazu „sténání stvoření“, o němž mluví svatý Pavel. Vyzval věřící, aby naslouchali nejen „volání země“, ale i „volání chudých“, a upozornil na nespravedlnost světa, v němž se bohatství a zdroje stále více soustřeďují v rukou několika málo lidí. Připomněl, že Bůh určil stvoření všem, a zdůraznil: „Naším úkolem je dávat život, nikoli krást.“
I utrpení, poznamenal papež, dostává ve víře nový smysl: stává se „porodní bolestí“. Bůh nadále tvoří a lidé, neseni nadějí, jsou povoláni spolupracovat na tomto tvůrčím díle. „Dějiny jsou v rukou Boha a těch, kdo v něho doufají,“ uvedl.
Při zamyšlení nad mariánským rozměrem křesťanské modlitby poukázal papež Lev XIV. na Marii Nazaretskou jako na živý obraz naděje, která dává život. V ní, řekl, věřící vidí „jednu z nás, která rodí“, tu, jež dala „tvář, tělo a hlas Božímu Slovu“.
„Ježíš se chce znovu narodit,“ řekl papež. „Můžeme mu dát tělo a hlas. To je ono zrození, na které stvoření čeká. Doufat znamená vidět, jak se tento svět stává Božím světem,“ uzavřel.
V listopadu není jen „Black Friday“, den velkých slev, ale také „Darovací úterý“ – Giving Tuesday. Každý drobný skutek lásky se nahoře počítá. Můžete podpořit také naší potravinovou banku, aby mohla fungovat pro všechny, kdo její pomoc potřebují. Mnohokrát Vám děkujeme!
Pro mladé lidi ze severu Čech chystá Diecézní centrum mládeže program od pátku až do neděle. Bude probíhat v Diecézním domě kardinála Trochty, v kině Máj i v litoměřické katedrále sv. Štěpána. Hlavními hosty budou salesiánka Věra Gajdůšková, Ondřej Kříž, student filosofie nebo politik František Talíř a především biskup Stanislav Přibyl, pro nějž už nyní organizátoři sbírají od mladých lidí otázky, na které se chystá odpovídat. Vrcholem setkání bude mše svatá s biskupem v katedrále v neděli 23. listopadu od 10.00.
Podrobný program a přihlášky jsou k dispozici na www.dcml.cz.
PRO KOHO JE SETKÁNÍ URČENO: Setkání je vhodné pro mládež od 13 let, program cílí na věkovou kategorii kolem 18 let.
UBYTOVÁNÍ: Po dobu setkání jsou účastníci ubytování v prostorách Diecézního domu kardinála Trochty v pokojích na postelích či karimatkách.
STRAVOVÁNÍ: Je zajištěno po celou dobu setkání, účastník v přihlášce vyplňuje, o která jídla má zájem. Dietetická omezení je třeba hlásit předem.
CENA: Cena celého setkání (2 noci s plnou stravou) činí asi 900,- Kč na osobu. Doporučený účastnický příspěvek na celé setkání je 600,- (cena dotovaná biskupstvím). Každý může přispět dle vlastních možností.
DOTAZY: zodpoví organizátoři na e-mailu dcm@dltm.cz
V předvečer pohřbu pana kardinála Dominika Duky v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze na Hradčanech obětujeme za něj mši svatou v pátek 14. listopadu v poutním kostele v Liběšicích u Žatce v 17.00 a i my se tak připojíme a poděkujeme za jeho život i za jeho působení v litoměřické diecézi. Děkujeme všem za vzpomínku na něj v modlitbě…
Již zítra, v sobotu 8. listopadu, proběhne další celodenní podzimní SBÍRKA POTRAVIN, která pomáhá lidem v nouzi. V blízkosti svátku svatého Martina, který měl k chudým velmi blízko. I malá drobnost může být někdy záchranným lanem pro někoho, kdo ztratil chuť žít nebo se topí v problémech současné doby. Děkujeme Vám všem, kdo se zapojíte. Více podrobností a kompletní seznam zapojených obchodů naleznete na www.sbirkapotravin.cz
Právě dnes probíhá zajímavý online webinář, určený především snoubencům a novomanželům. Zajímá-li Vás toto téma, neváhejte nabídky využít. Více na www.cenap.cz
V úterý 4.listopadu byl ve tři hodiny ráno Pánem života povolán na věčnost ve věku 82 let kardinál Dominik Duka OP, emeritní pražský arcibiskup. Pohřební mše svatá se uskuteční v sobotu 15. listopadu v 11.00. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Kondolenční kniha bude k dispozici od úterý 4. listopadu 12.00 v recepci arcibiskupského paláce.
Životopis kardinála Dominika Duky
Život a služba
Dominik Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové v rodině vojáka z povolání, který se během druhé světové války zapojil do zahraničního odboje a bojoval v československé armádě ve Velké Británii. Po válce byl pro svou službu na západní frontě vězněn, což poznamenalo i životní dráhu jeho syna.
Vyrůstal v Hradci Králové, kde v roce 1960 maturoval na gymnáziu J. K. Tyla. Kvůli kádrovým překážkám mu nebylo umožněno pokračovat ve studiu, a tak pracoval jako strojní zámečník v hradecké továrně ZVÚ. Po základní vojenské službě (1962–1964) byl v roce 1965 přijat ke studiu teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.
Dne 5. ledna 1968 tajně vstoupil do Řádu bratří kazatelů – dominikánů, tehdy v Československu zakázaného – a přijal řeholní jméno Dominik. Na kněze byl vysvěcen 22. června 1970 z rukou kardinála Štěpána Trochty. Působil v duchovní správě v pohraničí, v Chlumu svaté Maří, Jáchymově a Nových Mitrovicích.
V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovní služby a musel nastoupit do civilního zaměstnání ve Škodových závodech v Plzni. Tajně však pokračoval v pastoraci a formaci mladých dominikánů, organizoval skrytá teologická studia a udržoval spojení s dominikány v zahraničí.
Za tuto činnost byl v roce 1981 zatčen a odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“. Patnáct měsíců strávil ve věznici Plzeň-Bory. Ve vězení se modlil se spoluvězni a povzbuzoval je ve víře.
Po propuštění se znovu zapojil do činnosti řádu a v roce 1986 byl jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie, kterou vedl až do roku 1998. Po roce 1989 se zasloužil o obnovu dominikánského života v Československu a později i v České republice. Působil jako předseda Konference vyšších řeholních představených, viceprezident Unie evropských KVŘP a vyučoval biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Byl rovněž členem Akreditační komise vlády ČR a aktivně se zapojoval do veřejné debaty o úloze křesťanství v moderní společnosti.
Episkopát a kardinálské jmenování
Dne 6. června 1998 jej papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem královéhradeckým a 26. září téhož roku přijal biskupské svěcení v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Navázal na dílo svého předchůdce Karla Otčenáška, rozvíjel vzdělávání a pastoraci, založil Diecézní teologický institut, církevní gymnázium ve Skutči a obnovil biskupské knihovny. Inicioval také druhý Diecézní eucharistický kongres a podporoval novou pastorační strukturu diecéze.
Papež Benedikt XVI. ho 13. února 2010 jmenoval 36. arcibiskupem pražským. Úřadu se ujal 10. dubna 2010 a v roce 2012 jej papež povýšil do kardinálského sboru. Stal se kardinálem-prezbitérem titulárního kostela Santi Marcellino e Pietro v Římě.
Jako předseda České biskupské konference (2010–2020) sehrál klíčovou roli při církevních restitucích a ve veřejném dialogu o postavení církve ve společnosti. Patřil k osobnostem, které spojovaly pevnou víru s občanskou odvahou a otevřeností vůči kultuře i vědě.
Osobnost a odkaz
Kardinál Duka byl mužem hluboké víry, vzdělání a smyslu pro odpovědnost, spojoval pevnost zásad s lidskostí. Žil podlesvého biskupského hesla In Spiritu Veritatis – V Duchu pravdy.
Byl oceněn řadou státních i církevních vyznamenání, mimo jiné Medailí za zásluhy o Českou republiku, Záslužným křížem ministra obrany a Velkým křížem Pro Piis Meritis Řádu maltézských rytířů. Je autorem a editorem mnoha publikací, včetně teologických studií, biblických úvodů a duchovních textů. Významný je i jeho dlouholetý podíl na překladu Jeruzalémské bible do češtiny.
Jeho životní příběh byl svědectvím víry, která se nebála nesvobody ani nepochopení. Byl pastýřem, učitelem a svědkem pravdy – člověkem, který dokázal spojit pevnou víru s láskou k vlasti a smyslem pro službu druhým. Církev vděčně vzpomíná na dlouholetou službu kardinála Dominika Duky, jeho věrnost, odvahu a nasazení pro dobro církve i celé společnosti.
Se zesnulým se bude možno osobně rozloučit v kostele Všech svatých ve čtvrtek 13. a pátek 14. listopadu od 12.00 do 18.00. I při této příležitosti bude možno podepsat kondolenční knihu.
Zesnulý bude v očekávání Vzkříšení mrtvých uložen v hrobce arcibiskupů v kapli sv. Víta ve svatovítské katedrále. Bližší informace o pohřbu budou zveřejněny během středy.
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji.
Slavnost Všech svatých, připadající každoročně na 1. listopad, je jedním z nejdůležitějších dnů v liturgickém kalendáři katolické církve. Často se nesprávně zaměňuje za vzpomínku na všechny věrné zemřelé (památka zesnulých, Dušičky), která připadá na 2. listopad. Zatímco Dušičky jsou spojené s tradiční podzimní návštěvou hřbitova a zapalováním svíček, slavnost Všech svatých připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, kteří se neslaví jednotlivě. Svátek je vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti.
Svátek vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům dne 13. května 609. Na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století.
V 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1.listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Dnes vyhovuje i kvůli těsné blízkosti s památkou na zemřelé a s melancholickými podzimními pocity. Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století.
Jde o společnou slavnost lidí, kteří po smrti vstoupili do nebe, to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi žijícími, kteří jsou spojeni s Kristem, jenž svou smrtí a zmrtvýchvstáním zajistil lidem věčný život. Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a představivost.
Ne každý, kdo zemřel, je svatý, proto se svátek Všech svatých netýká všech zemřelých, jak se často uvádí. Všem, kteří odešli z tohoto světa, je věnovaná vzpomínka 2.listopadu. Plnomocné odpustky pro duše, které potřebují očištění, mohou křesťané získat v oktávu svátku Všech svatých, tj. v prvních osmi listopadových dnech. Musí přijmout svátost smíření, eucharistie a pomodlit se na úmysl Svatého otce (Otče náš, Zdrávas Maria nebo jinou modlitbu).
