V pátek 12. června letos slaví katolická církev slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Tento svátek připomíná nekonečnou Boží lásku k člověku, která se naplno zjevila v Ježíši Kristu – v jeho životě, smrti na kříži i v jeho trvale otevřeném srdci, z něhož proudí milosrdenství, odpuštění a nový život.

Symbol Ježíšova Srdce patří k nejznámějším obrazům křesťanské spirituality. Zobrazuje srdce obklopené trnovou korunou a zakončené křížem. Připomíná Kristovu lásku, která se nezastavila ani před utrpením a obětí za spásu lidstva. Právě proto je slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova často označována jako svátek Boží lásky.

Zjevení svaté Markétě Marii Alacoque

K rozšíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu významně přispěla francouzská řeholnice svatá Markéta Marie Alacoque (1647–1690). V roce 1674 prožila sérii mystických zjevení, při nichž jí Kristus ukázal své zářící srdce obklopené trním a ozdobené křížem. Současně si stěžoval na lidskou lhostejnost vůči jeho lásce a vyzval k ustanovení zvláštní slavnosti.

Ježíš tehdy podle tradice řekl: „Hle, toto Srdce, které tak milovalo lidi, a přece se mu dostává od většiny jen nevděku.“ Součástí této úcty se stala zvláště eucharistická adorace a přijímání svatého přijímání v první pátky měsíce.

Vedle svaté Markéty Marie patří mezi významné šiřitele této úcty také svatý Jan Eudes, který již v první polovině 17. století zdůrazňoval význam Kristova Srdce jako symbolu Boží lásky a milosrdenství, a Markétin zpovědník sv. Claude de la Colombière.

Od místní pobožnosti ke slavnosti celé církve

Úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu se postupně rozšířila po celé církvi. Roku 1765 ji schválil papež Klement XIII. a v roce 1856 papež Pius IX. rozšířil slavnost na celou katolickou církev. O rozšíření se zasloužil zvláště jezuitský řád.

Význam této spirituality dále rozvíjeli i další papežové. Lev XIII. zasvětil v roce 1899 celé lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a ve své encyklice Annum sacrum vysvětlil teologické základy této úcty. Pius XI. spojil úctu k Božskému Srdci se slavností Krista Krále a Pius XII. shrnul nauku o Kristově Srdci v encyklice Haurietis aquas z roku 1956.

Svou poslední encykliku Dilexit nos věnoval Nejsvětějšímu Srdci papež František: „Všechna vyznání lásky z Písma se soustředí – jsou vepsána do masa – v Kristově probodeném Srdci. Tato láska není pouhým slovem. Jeho otevřený bok je pramenemživota pro ty, kdo jsou milováni, oním pramenem, který uhasí žízeň jeho lidu.“ (č. 101)

Otevřené Srdce jako pramen naděje

Srdce je v biblickém jazyce symbolem nitra člověka, místem, kde se rodí rozhodnutí, láska i víra. Ježíšovo Srdce proto není jen předmětem zbožnosti, ale pozváním ke vztahu s Kristem, který člověka miluje bez podmínek. Jak připomíná text Karla Rahnera, „srdce je starobylý výraz, který značí to nejhlubší nitro člověka jako osoby; nemyslí se tu na fyziologický orgán těla ani na nějakou abstraktní skutečnost, jen na samotné nitro člověka, v kterém sídlí a probíhá jeho věčnost, kde se setkává se svým Bohem“.

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova vybízí věřící k vděčnosti za tuto lásku a k tomu, aby se jí nechali proměňovat. Připomíná, že skutečné naplnění nelze nalézt v úspěchu, moci ani majetku, ale v Bohu, který člověka miluje „věčnou láskou“ (srov. Jer 31,3).

Právě z probodeného Kristova boku na kříži, odkud podle evangelia vytryskla krev a voda, vidí církev pramen svátostí, milosti a nového života. Otevřené Ježíšovo Srdce se tak stává znamením naděje pro každého člověka a výzvou odpovědět na Boží lásku vlastním životem: „Naše zadostiučinění Kristovu Srdci je v konečném důsledku adresováno Otci, který se raduje, že nás vidí spojené s Kristem, jestliže se obětujeme skrze Něho a s Ním a v Něm.“ (Dilexit nos 204) 

Zdroj: Catholica 

(www.cirkev.cz)

Studenti, poutníci, zástupci obcí, občanských iniciativ, krajanských spolků a velvyslanectví Spolkové republiky Německo zaplnili 3. června náměstí a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Postoloprtech. Po ekumenické bohoslužbě odtud vyrážel Pochod Postoloprty Žatec. Připomněl oběti vraždění občanů německé národnosti, největšího poválečného masakru civilního obyvatelstva před vražděním ve Srebrenici.

S pátým ročníkem Pochodu Postoloprty Žatec spojil arcibiskup Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze, červnovou bohoslužbu Roku smíření. Ten vyhlásil na začátku roku na severu Čech pastýřským listem. „Strávíme spolu celý den. 
Budeme putovat, hovořit, přátelit se,“ uvedl při ekumenické bohoslužbě, na kterou do Postoloprt dorazil také Marian Čop, generální sekretář Ekumenické rady církví.

V promluvě arcibiskup uvedl: „Stojíme na začátku trasy z Postoloprt do Žatce. Není to jen cesta krajinou. Je to také cesta pamětí, bolestí a nadějí. V Roce smíření chceme jít tiše, pravdivě a s úctou ke všem, jejichž osudy jsou s těmito místy spojeny,“ vyzval arcibiskup. „Nejdeme jako soudci ani jako lidé, kteří mají hotové odpovědi. Jdeme jako poutníci. Každý náš krok může být modlitbou: za zemřelé, za jejich rodiny, za odvahu k pravdě, za očištění paměti a za pokoj mezi lidmi,“ pozval kostel zaplněný poutníky na cestu. 

Poválečné události

Jak připomněli organizátoři pochodu, Postoloprtský masakr byl největší poválečný masový zločin na území Československa. Odehrál se v květnu a červnu 1945 v Postoloprtech a okolí, kdy byli příslušníky československé armády a revolučních gard zadrženi, týráni a popravováni místní Němci, převážně muži. Počet obětí dosáhl až 1 600. Přesný údaj není známý, protože část těl byla pohřbena v hromadných hrobech.

Událost byla po desetiletí tabuizována. Vyšetřování v roce 1947 skončilo bez trestů a komunistický režim téma dále potlačoval. Teprve po roce 1989 začal systematický historický výzkum a pietní připomínky. Dnes je Postoloprtský masakr chápán jako temná kapitola poválečného násilí, která ukazuje, že utrpení civilistů pokračovalo i po skončení války.

Na startu pochodu, před chrámem, studenti přepisovali jména obětí na cedule, které si účastníci pochodu připínali na sebe. Stanislav Přibyl, který se převlékl z liturgického do turistického oděvu, zvolil jméno kapucína Maxmiliána Hilberta. Ten byl vyčerpaný zastřelen, když doprovázel své farníky.

Cesta, pouť, vzpomínky a modlitba

Kateřina Holštajnová pedagožka z žatecké základní školy vyrazila na osmnáctikilometrovou cestu s partou deváťáků. „Učím dějepis a chci, aby děti věděly, že to odnesli nevinní lidé. Chci, aby si uvědomovaly, jak nebezpečný je princip kolektivní viny a že nesmíme dopustit, aby se takové události opakovaly. Hovořili jsme o tom a tím pochodem si to zažijí,“ připomněla cestou k prvnímu ze tří známých masových hrobů.

Dále v lese, u kříže a na místě dalšího vraždění, se arcibiskup Stanislav Přibyl za oběti modlil a připojil se k němu v hebrejštině i židovský věřící a předseda Německého spolku Radek Novák.

Dlouhý zástup čítající stovky studentů a poutníků se pak vinul krajinou Žatecka mezi chmelnicemi až na zámek Stekník, kde bylo připravené občerstvení a modlitba v zámecké kapli u sochy, která připomíná utrpení žen a dětí, obětí Postoloprtského masakru.

Pozvání k pravdě a smíření

Závěrečná bohoslužba, kterou přenášelo Radio Proglas, se uskutečnila v kapucínském kostele v Žatci. Mezi poutníky dorazili i další zástupci ambasády Spolkové republiky Německo. Celou cestu absolvoval vojenský atašé, plukovník Rüdiger Heinrich v pochodové uniformě, nyní do lavic usedl mj. i velvyslanec Peter Reuss.

„Nohy možná cítí únavu, tělo si pamatuje kilometry, tvář nese prach dne. Ale právě taková cesta je dnes důležitou součástí naší modlitby smíření. Nešli jsme jen z jednoho města do druhého. Šli jsme současně krajinou paměti, místy, kde se dějiny naší země dotýkají bolesti, viny, bezmoci, mlčení i touhy po uzdravení,“ zahájil svou promluvu arcibiskup Přibyl. Připomenul, že Rok smíření v litoměřické diecézi zve k pohledu na minulost bez triumfalismu nebo výmluv, protože není na co být hrdými a není na místě se vymlouvat. „Téma smíření neotvíráme proto, že bychom chtěli někoho obžalovat, ale proto, že nás Bůh zve k pravdě, která je první krok ke smíření. V době, kdy se každý domnívá, že má tu svou pravdu a kdy se naše pravdy někdy diametrálně liší, jsme pozváni k pravdě, která je poznána a vyřčena, ale která je současně provázena milosrdenstvím. Nehledáme pravdu, která by byla tvrdá jako kámen, který kdysi farizeové chtěli házet po hříšnici, které se Ježíš zastal, ale pravdu, která se nechá nést před Boží tvář, snese pohled na Krista, který říká: ,Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.‘,“ uvedl.

Poutníkům připomněl, že smíření nedokáže přinést pyšný člověk ani ten, kdo si je příliš jistý vlastní neposkvrněností, ba ani ten, kdo potřebuje mít vždy poslední slovo. „Smíření nesou chudí v duchu, tedy ti, kdo vědí, že před Bohem stojíme s prázdnýma rukama jeden jako druhý. Smíření mohou přinášet plačící, tedy ti, kdo si dovolí být zasaženi bolestí, i když se nestala přímo jim. Smíření nesou tiší. Nikoliv ti, kdo jsou slabí, ale ti, kdo odmítají proměnit paměť v další násilí. Smíření nesou zcela jistě milosrdní, totiž lidé, kteří nepřepisují vinu, ale také nenechají člověka navždy uzavřeného v jeho vině. A smíření zcela jistě nesou tvůrci pokoje. Ne ti, kdo se na pokoj dívají, ne jeho komentátoři, ale jeho tvůrci,“ vyzdvihl s odkazem na evangelium o blahoslavenstvích, které předtím zaznělo.

Na závěr upozornil, že cesta z Postoloprt do Žatce mohla všem připomenout, že pokoj se netvoří jen slovy, ale někdy se utváří krokem. „Tichým krokem, který vyjadřuje postoj: nechci zapomenout, nechci nenávidět, postoj který se modlí myšlenku: Pane, nauč mě vidět v každém bližním člověka,“ podotkl arcibiskup a pozval ke slavení eucharistie, ve které mohou přítomní přinést Bohu všechno, co sami neumí uzdravit. „Přinášíme mu mrtvé, známé i neznámé, rodiny, jejichž příběhy byly rozbity, mlčení, které často trvalo příliš dlouho. Přinášíme rovněž vlastní strach z pravdy i vlastní neochotu odpouštět,“ uzavřel svou promluvu.

Velvyslanec: není brzy ani pozdě

Před požehnáním pozval Stanislav Přibyl k mikrofonu také německého velvyslance Petera Reusse, který mu poděkoval za iniciativu Roku smíření v litoměřické diecézi. „Smíření je úkolem odvážných,“ navázal ambasador na arcibiskupovu promluvu a připomněl dva historické milníky: „Před více než 60 lety napsali polští biskupové dopis svým německým kolegům, v němž uvedli: „Odpouštíme vám a prosíme vás o odpuštění.“ Mezi nimi i mladý arcibiskup z Krakova Karol Wojtyla,“ uvedl Peter Reuss a poukázal také na společné prohlášení Čechů a Němců, deklaraci, ve které zástupci obou národů uvedli, že by se chtěli dívat především do budoucnosti. V souvislosti se setkáním Sudetoněmeckého krajanského sdružení o Svatodušních svátcích v Brně, které bylo prvním na české půdě, uvedl, že „někteří, včetně vlivných lidí, říkali, že je to příliš brzy“. „Nebylo brzy, protože odvaha se smířit existuje už dlouho. Také nikdy není pozdě. Evangelium sv. Jana praví, že pravda nás osvobozuje. Tato pravda ve svobodě nás sjednotí a jsem rád, že příští rok budeme slavit třicáté výročí zmíněné Česko-německé deklarace,“ řekl Peter Reuss.

Arcibiskup Stanislav Přibyl poděkoval organizátorům, že se mohl připojit k Pochodu Postoloprty Žatec a že tolik mladých lidí je „zasaženo touto historickou událostí, nedívají se na ni s lhostejností a chtějí se poučit pro budoucnost“. „Je vidět, že jste učitelé a chcete předat nejen vědomosti, ale také vědomí zodpovědnosti, svobody i velkorysosti. Děkuji,“ obrátil se na pořadatele. Jeden z nich, Martin Kos, pak jménem starosty Radima Laibla pozval účastníky bohoslužby k občerstvení do prostor někdejšího kapucínského kláštera.

Homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla je zde.

fotogalerie