V pátek 12. června letos slaví katolická církev slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Tento svátek připomíná nekonečnou Boží lásku k člověku, která se naplno zjevila v Ježíši Kristu – v jeho životě, smrti na kříži i v jeho trvale otevřeném srdci, z něhož proudí milosrdenství, odpuštění a nový život.

Symbol Ježíšova Srdce patří k nejznámějším obrazům křesťanské spirituality. Zobrazuje srdce obklopené trnovou korunou a zakončené křížem. Připomíná Kristovu lásku, která se nezastavila ani před utrpením a obětí za spásu lidstva. Právě proto je slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova často označována jako svátek Boží lásky.

Zjevení svaté Markétě Marii Alacoque

K rozšíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu významně přispěla francouzská řeholnice svatá Markéta Marie Alacoque (1647–1690). V roce 1674 prožila sérii mystických zjevení, při nichž jí Kristus ukázal své zářící srdce obklopené trním a ozdobené křížem. Současně si stěžoval na lidskou lhostejnost vůči jeho lásce a vyzval k ustanovení zvláštní slavnosti.

Ježíš tehdy podle tradice řekl: „Hle, toto Srdce, které tak milovalo lidi, a přece se mu dostává od většiny jen nevděku.“ Součástí této úcty se stala zvláště eucharistická adorace a přijímání svatého přijímání v první pátky měsíce.

Vedle svaté Markéty Marie patří mezi významné šiřitele této úcty také svatý Jan Eudes, který již v první polovině 17. století zdůrazňoval význam Kristova Srdce jako symbolu Boží lásky a milosrdenství, a Markétin zpovědník sv. Claude de la Colombière.

Od místní pobožnosti ke slavnosti celé církve

Úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu se postupně rozšířila po celé církvi. Roku 1765 ji schválil papež Klement XIII. a v roce 1856 papež Pius IX. rozšířil slavnost na celou katolickou církev. O rozšíření se zasloužil zvláště jezuitský řád.

Význam této spirituality dále rozvíjeli i další papežové. Lev XIII. zasvětil v roce 1899 celé lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a ve své encyklice Annum sacrum vysvětlil teologické základy této úcty. Pius XI. spojil úctu k Božskému Srdci se slavností Krista Krále a Pius XII. shrnul nauku o Kristově Srdci v encyklice Haurietis aquas z roku 1956.

Svou poslední encykliku Dilexit nos věnoval Nejsvětějšímu Srdci papež František: „Všechna vyznání lásky z Písma se soustředí – jsou vepsána do masa – v Kristově probodeném Srdci. Tato láska není pouhým slovem. Jeho otevřený bok je pramenemživota pro ty, kdo jsou milováni, oním pramenem, který uhasí žízeň jeho lidu.“ (č. 101)

Otevřené Srdce jako pramen naděje

Srdce je v biblickém jazyce symbolem nitra člověka, místem, kde se rodí rozhodnutí, láska i víra. Ježíšovo Srdce proto není jen předmětem zbožnosti, ale pozváním ke vztahu s Kristem, který člověka miluje bez podmínek. Jak připomíná text Karla Rahnera, „srdce je starobylý výraz, který značí to nejhlubší nitro člověka jako osoby; nemyslí se tu na fyziologický orgán těla ani na nějakou abstraktní skutečnost, jen na samotné nitro člověka, v kterém sídlí a probíhá jeho věčnost, kde se setkává se svým Bohem“.

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova vybízí věřící k vděčnosti za tuto lásku a k tomu, aby se jí nechali proměňovat. Připomíná, že skutečné naplnění nelze nalézt v úspěchu, moci ani majetku, ale v Bohu, který člověka miluje „věčnou láskou“ (srov. Jer 31,3).

Právě z probodeného Kristova boku na kříži, odkud podle evangelia vytryskla krev a voda, vidí církev pramen svátostí, milosti a nového života. Otevřené Ježíšovo Srdce se tak stává znamením naděje pro každého člověka a výzvou odpovědět na Boží lásku vlastním životem: „Naše zadostiučinění Kristovu Srdci je v konečném důsledku adresováno Otci, který se raduje, že nás vidí spojené s Kristem, jestliže se obětujeme skrze Něho a s Ním a v Něm.“ (Dilexit nos 204) 

Zdroj: Catholica 

(www.cirkev.cz)