Nezařazeno

Proces blahořečení mučedníka totality

Mše svatá zahájí proces blahořečení Adolfa Kajpra

Dnes uplynulo přesně 60 let od smrti P. Adolfa Kajpra SJ (1902–1959). Při příležitosti tohoto výročí a zahájení diecézní fáze procesu jeho blahořečení se bude slavit mše svatá v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Začne v neděli 22. září v 9 hodin a hlavním celebrantem bude pražský arcibiskup Dominik Duka OP. V závěru bohoslužby budou ostatky Božího služebníka Adolfa Kajpra uloženy v kostele.
Publikováno: 17. 9. 2019 12:45

Foto: archiv Vojtěcha Novotného

Věřící jsou vyzváni ke spolupráci

„V souladu s čl. 43 instrukce Sanctorum Mater tímto zveřejňuji žádost vicepostulátora Vojtěcha Novotného o zahájení procesu šetření mučednické smrti P. Adolfa Kajpra SJ a vyzývám věřící, aby mi dodávali užitečné informace, které se týkají kauzy,“ uvedl už dříve kardinál Dominik Duka OP v žádosti o zahájení procesu šetření mučednické smrti P. Adolfa Kajpra SJ.

Dokumenty, fotografie, vzpomínky a svědectví o vyslyšení posílejte na adresu adolf.kajpr@seznam.cz nebo Vojtěch Novotný, Thákurova 3, 160 00 Praha 6.

Cesta k blahořečení

Na podzim 2017 vyhověl generální představený Tovaryšstva Ježíšova Arturo Sosa SJ žádosti představeného české provincie Josefa Stuchlého SJ a vyslovil souhlas s tím, aby byl zahájen beatifikační proces Adolfa Kajpra.

Pro první fázi procesu byl vicepostulátorem jmenován prof. Vojtěch Novotný, děkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Jeho úkolem bylo připravit obsáhle dokumentovanou žádost, na základě které bude zahájen beatifikační proces na diecézní úrovni.

Tato žádost byla předložena pražskému arcibiskupovi, který letos v červenci zahájil proces šetření o životě a mučednické smrti Božího služebníka Adolfa Kajpra.

„Smyslem beatifikace je oslavit Trojjediného Boha, poděkovat mu a představit jeho blahoslaveného jako přímluvce a příklad zdařilého křesťanského života,“ stojí dále na webových stránkách kostel sv. Ignáce v Praze.

Z práce ve mlýně ke studiu teologie

Adolf Kajpr se narodil v roce 1902 ve Hředli na Kladensku a již ve čtyřech letech se stal sirotkem a byl vychováván spolu se svým bratrem tetou v Bratronicích. Žil v chudých podmínkách, vyučil se na ševce a po absolvování vojenské služby pracoval ve mlýně. Jeho nadání si ale všiml švagr majitele tohoto mlýna a začal ho učit latinu.

Brzy se tak talentovaný mladík dostal na arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči a zanedlouho se  rozhodl vstoupit k jezuitům. Po dvou letech noviciátu přešel na studia filozofie v belgickém Engienu. Následovalo studium teologie a třetí probace a od roku 1937 začal působit v kostele sv. Ignáce v Praze. Zpovídal a věnoval se novinářské práci.

13 a půl let vězněn pro víru

Adolf Kajpr byl členem Tovaryšstva Ježíšova 31 let, knězem 24 roků a z toho byl pro víru v Ježíše Krista a pro věrnost církvi vězněn 13,5 roku.

U jezuitů mu byl svěřen tiskový apoštolát a Kajpr se stal redaktorem čtyř řádových časopisů, do nichž sám přispíval: Obrození (1939–40), Dorost (1939–40), Nové směry (1940–41) a Posel Božského Srdce Páně (1937–41). Své čtenáře a posluchače povzbuzoval k víře, naději a autentickému vlastenectví.

Zanedlouho po vypuknutí druhé světové války se dostal do sporu s německým nacionálním socialismem, jelikož odmítl názor, že Češi vždy žili s Němci a že se tedy musí přizpůsobit. Ale dříve byla doby jiná, protože se jednalo o spolek rovného s rovným. V roce 1941 byl pro své „štvavé a nenávistné“ články proti Říši zatčen a vězněn v několika koncentračních táborech, až se nakonec dostal do Dachau, kde zůstal až do konce války.

Po skončení války se Kajpr vrátil do Prahy, kde obnovil vydávání týdeníku pro mládež Dorost a také se ujal časopisu Katolík, který se stal jedním z nejlepších katolických periodik v tehdejším Československu.

P. Kajpr se nebál kritizovat komunistický režim, a tak následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Časopis Katolík byl zrušen a mladý jezuita byl v roce 1950 zatčen a v monstrprocesu odsouzen na 12 let spolu se skupinou nejznámějších řeholníků. Nakonec skončil ve vězení v Leopoldově.

Svědectví spoluvězňů hovoří o Kajprově hluboké víře a neokázalé zbožnosti, o jeho duchovních promluvách určených uvězněným kněžím, o exhortacích posílaných tajně laikům, o exerciciích, o přípravě tajných noviců Tovaryšstva Ježíšova a o životě s vězněnými jezuity, o vztazích k věznitelům i spoluvězňům, o přednáškách a diskusích ve věci filosofie, liturgie či literatury atd.

Mučedník, který umřel smíchy

Zdraví P. Kajpra bylo poznamenáno lety strávenými ve vězení. Poté, co ho na dvoře leopoldské věznice postihl infarkt, byl přenesen do nemocnice. Když se tu 17. září 1959 od srdce smál jakémusi žertu, dostal druhý infarkt a umřel. Nic okázalého: zemřel pro Pána – smíchy a naplnila se tak slova Písma: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,11-12)

Historik Jaroslav Cuhra o něm napsal: „Jeho základním životním postojem byla radost, neboť ze strachu se mnoho nerodí, a otevřenost k celému světu, neboť jen při vyrovnání se s celou skutečností může člověk duševně růst. Tak přetvářel i vykládal těžké zkoušky, které jeho život provázely.“

Svědek maximálního křesťanství

Ti, kdo jej znali, jej považují za svědka maximálního křesťanství, který v nich zanechal dojem svatosti. „Jeho kazatelské působení a tiskový apoštolát charakterizovala schopnost spojovat hluboký vhled do tajemství víry s pozornou četbou znamení doby a s vnímavostí vůči myšlenkovým proudům, které ji utvářely,“ uvádí v žádosti o zahájení procesu kardinál Duka a dále dodává, že „ho lze právem mít za mučednického patrona soudobých snah církve o účinné, době přiměřené hlásání evangelia“.

Také papež sv. Jan Pavel II. představil Kajpra jako řeholníka, který dokázal i v podmínkách pronásledování dávat „příklad velké důstojnosti životem křesťanských ctností“ (26. 4. 1997) a který „zemřel v pověsti svatosti“ (20. 5. 1995).

P. Kajpra můžete uctít v pražském kostele sv. Ignáce

Život P. Adolfa Kajpra SJ je úzce spjat s kostelem sv. Ignáce. Zde sloužil svoji primiční mši svatou, složil čtvrtý řádový slib a působil v pastoraci. Žil v přilehlé řádové residenci, kde se také věnoval redakční práci. Zde jej zatkli nacisté a po válce se sem opět vrátil z koncentračního tábora. Jen o málo později jej zde zatkli i komunisté, kteří jej odvedli přímo ze zpovědnice. Roku 1968 bylo v kostele sv. Ignáce na něho slouženo rekviem.

P. Kajpr je na tomto místně připomínán jako p

říklad hodný úcty a následování. Naleznete zde boční kapli, ve které jej lze uctít, a panelovou výstavu, která je mu věnována.

Více informací k P. Kajprovi najdete na webových stránkách kostela sv. Ignáce v Praze.

Zdroj: Kostel sv. Ignáce v Praze, Wikipedia, Katolický týdeník

Soubory ke stažení

(www.cirkev.cz)

Svátek Božího Milosrdenství

Neděle po Velikonocích je Svátkem Božího Milosrdenství. O tomto svátku podle svého příslibu Ježíš rozlévá na lidstvo své nekonečné Milosrdenství. Žádný člověk se nemusí bát Bohu přiblížit navzdory jakýmkoli hříchům, pokud se na Boha obrací s důvěrou a odvolává se na Ježíšovo Milosrdenství. Je to veliká naděje nejen, ale zvláště pro všechny ubohé hříšníky…

Svátek Božího Milosrdenství

Svátek Božího milosrdenství zaujímá nejdůležitější místo mezi všemi formami pobožnosti k Božímu milosrdenství, které byly sestře Faustyně zjeveny. Poprvé o zavedení tohoto svátku požádal Pán Ježíš ve zjevení, které měla sestra Faustyna v roce 1931. „Toužím, aby milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství.“ /Den. 49/ Volba zrovna této neděle není náhodou. Je to první neděle po Velikonocích.
O Velikonocích si celá Církev připomíná dílo Božího vykoupení, které je úzce spjaté s Božím milosrdenstvím, vzpomínaným a slaveným na svátek Božího milosrdenství. Toto vykoupení je přece projevem Božího milosrdenství pro celý svět. Zároveň je třeba si uvědomit a pamatovat, že svátek Božího milosrdenství není jen dnem, kdy si zvláštním způsobem připomínáme Boží milosrdenství a je uctíváme, ale je to den mimořádných milostí pro celý svět slíbených Pánem Ježíšem, který řekl sestře Faustyně: „Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky.“ /Den. 699/ Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ /Den. 300/ Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ /Den. 699/ Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ /Den. 699/ Svátek Božího milosrdenství, který oficiálně zavedl 30. dubna roku 2000, v den svatořečení sestry Faustyny, papež Jan Pavel II., se tak jeví jako neobvyklá příležitost setkání s bezmeznou hloubkou Božího milosrdenství tento den otevřeného dokořán. Dá se říct, že tento den Bůh před každým stojí jako „slabý“ a starostlivý Otec, a ne jako Soudce. „Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velkém a bezedném milosrdenství.“ /Den. 570/ – říkal ve zjevení Pán Ježíš sestře Faustyně. Svátek Božího milosrdenství se tedy stává Bohem stanovenou chvílí setkání člověka s jeho milosrdenstvím. K tomuto setkání mají připravovat a vést člověka všechny ostatní formy úcty k Božímu milosrdenství. Ovšem, tak jako v případě obrazu Božího milosrdenství, nemůžeme zapomenout na to, co je nejdůležitější, a co také zdůrazňoval sestře Faustyně Pán Ježíš: na důvěru. Dokud se s důvěrou neobrátíme k jeho milosrdenství, nenajdeme ospravedlnění a vnitřní pokoj. Pokud tedy chceme dosáhnout a získat milosti slíbené Pánem Ježíšem, musíme více důvěřovat jemu, než sami sobě. Více poslouchat jeho slova, než hlas našeho srdce, které nám někdy hodně věcí vyčítá a my si s tím nedokážeme poradit. Stojí za to vzpomenout si zde na slova sv. Pavla, který říká, že Bůh je větší než naše srdce a výčitky svědomí, které máme a které pramení z naší minulosti.