Nejnovější příspěvky

Světové dny mládeže s papežem Františkem v Panamě

Videoposelství papeže Františka ke Světovému dni mládeže v Panamě

 
Odvážné a velkorysé Mariino přitakání Boží vůli je tématem videopolsetví, kterým se papež František obrací ke všem mladým lidem u příležitosti blížícího se Světového dne mládeže (22. – 27. ledna 2019). Svatý otec využívá tohoto média, aby jeho hlas dolehl k co nejširšímu spektru mladých lidí na celém světě, k věřícím i nevěřícím. Připomíná ochotu ke službě jako typický rys mládí a vybízí mladé lidi, aby tak činili v křesťanském duchu.

Foto: CNA / Mazur


Drazí mladí,

blíží se Světový den mládeže, který se bude slavit v Panamě v lednu příštího roku a jehož tématem bude odpověď Panny Marie na Boží povolání: “Jsem služebníce Páně, ať se mi stane podle tvého slova” (Lk 1,38). Její slova jsou odvážným a velkorysým “ano”. Je to přitakání toho, kdo pochopil tajemství povolání, totiž vyjít ze sebe a dát se do služby druhých. Náš život nachází význam jedině ve službě Bohu a bližním.

Mnoho mladých lidí, ať již věřících či nevěřících, po ukončení studií projeví přání pomáhat druhým, udělat něco pro ty, kdo trpí. V tom spočívá síla mladých, síla vás všech, která může změnit svět. V tom spočívá revoluce schopná zvítězit nad “silnými mocnostmi” tohoto světa, jde o “revoluci” služby.

Dát se do služeb druhých neznamená pouze připravenost jednat. Je zapotřebí také vstoupit do dialogu s Bohem, zaujmout postoj naslouchání, jak to učinila Maria. Nejprve vyslechla to, co jí říkal anděl, a pak odpověděla. V tomto vztahu s Bohem v tichosti srdce objevujeme svoji identitu a povolání, jímž nás Pán volá a které nachází výraz v rozličných formách: v manželství, v zasvěceném životě, v kněžství… To všechno jsou způsoby, jak následovat Ježíše. Důležité je objevit, co Pán od nás očekává a mít odvahu vyslovit “ano”.

Maria byla šťastná žena, protože byla před Bohem velkorysá a přijala plán, který pro ni měl. Nabídky, které pro nás Bůh má, podobně jako pro Marii, nechtějí zhášet sny, nýbrž rozžíhat touhy, aby pak náš život přinášel plody, nechal rozkvést mnoha úsměvům a obveselil mnoho srdcí. Přitakání Bohu je prvním krokem ke štěstí a k obšťastňování mnoha lidí.

Drazí mladí, mějte odvahu vstoupit do svého nitra a zeptat se Boha: co po mě žádáš? Dovolte, aby k vám Pán promluvil a uvidíte, jak se váš život promění a naplní radostí.

Před Světovým dnem mladých v Panamě, který se již přiblížil, vás vybízím k přípravě, účasti a sledování všech iniciativ, které probíhají. Pomůže vám to kráčet k tomuto cíli. Kéž vás Panna Maria na této cestě doprovází a její příklad vás povzbuzuje k odvaze a k velkorysým odpovědím.

Šťastnou cestu do Panamy! A prosím vás, nezapomínejte se za mne modlit. Brzy na viděnou.

(Zdroj: Radio Vaticana)

(www.cirkev.cz)

Výročí 50 let od smrti Jana Palacha

Katolický týdeník: Jan Palach. Jak reagovala církev?

Před 50 lety, 16. ledna 1969, se na pražském Václavském náměstí upálil Jan Palach. Jeho čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

Na protest proti nastupující totalitě, kapitulantské politice československého vedení i rezignaci obyvatel Československa se ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 13.30 hodin na Václavském náměstí v Praze veřejně upálil dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Po třech dnech v nemocnici na následky popálení zemřel.

Vatikánský list L’Osservatore Romano informoval o Palachově činu 22. ledna 1969 v článku „Hranice, kterou nelze překročit“ a o den později v textu „Svoboda zemřít“. Posledně zmíněný článek sice uznal jeho gesto za obdivuhodné, upřímné a ryzí, neboť naznačilo jeho připravenost zemřít za svobodu a osvobození i odhodlání přinést nejvyšší oběť, nicméně zdůraznil, že „život je nám dán od Boha, že je to statek, jehož absolutním pánem není člověk sám, a s nímž nemůže nakládat podle vlastního uvážení“, napsal deník a pokračoval: „Všichni, kdo věří, vědí, že bývá mnohdy větším hrdinstvím umět žít a pracovat v těžkých okolnostech, umět trpělivě vytrvat v důvěře, že Bůh, který dopouští zlé, nikdy neopouští těch, kdo v něho důvěřují.“ Dne 22. ledna o Palachově činu hovořil rovněž papež Pavel VI., který během pravidelné středeční generální audience vyjádřil své sympatie Československu.

Zazněl hlas kardinála Berana i biskupa Trochty

Palachův pohřeb 25. ledna – za účasti více než sto tisíc osob – se stal významnou a tichou demonstrací odporu proti okupantům. Téhož dne vystoupil ve vatikánském rádiu již těžce nemocný pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, žijící od roku 1965 v Římě, který prohlásil: „Skláním se před jeho hrdinstvím, i když nemohu schválit jeho zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima velký ideál, pro který on obětoval svůj mladý život. Tento jeho ideál je v jádru dobrý a šlechetný: dát život jednoho za blaho všech. Byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost k dějinám našeho ušlechtilého a statečného národa, byla to snaha zajistit mu pokoj a mír.“

Během tradiční modlitby Anděl Páně téhož sobotního dne, 25. ledna, vyjádřil papež Pavel VI. opět sympatie Československu a vyslovil svoji soustrast. Třebaže zdůraznil „vědomí solidarity světového mínění s utrpením národa, jehož svoboda je umlčována“, podobně jako kardinál Beran odmítal schválit „tragickou formu tohoto svědectví“. Prohlásil, že „můžeme podržet jeho hodnotu, která staví na nejvyšší místo oběť vlastního života a lásku k druhým“, a požádal věřící celého světa o modlitbu za Československo.

Jiný církevní hodnostář, litoměřický biskup Štěpán Trochta, souzněl s ostatními českými biskupy, kteří byli ve shodě s vyjádřením Josefa Berana i Pavla VI. „Vy, kdož jste se snad rozhodli jít za ním na smrt,“ pronesl Trochta, „pro velké lidské ideály, jděte s nimi, s těmito ideály, do života a neste Janovu pochodeň života!“

Ačkoliv církevní představitelé včetně papeže odmítli tragickou formu jeho oběti, ocenili význam jeho činu pro pravdu, svobodu a demokracii i jeho odhodlání pracovat a obětovat se pro společné dobro lidu. Vatikánské rádio během dalšího vysílání neváhalo zdůraznit, že odkaz Jana Palacha a jeho oběť vyburcovaly mravní síly národa k naději, že „pravda zvítězí a lidé budou moci žít svobodně podle svého přesvědčení“.

(Autor této části anonce: Marek Šmíd, historik)

(www.cirkev.cz)

Papež František: Předávejte dětem víru svým životem z víry

Na svátek Křtu Páně sloužil papež František v Sixtinské kapli ve Vatikánu mši svatou, při níž jako každý rok pokřtil několik novorozenců. Ve své katechezi zdůraznil, že víra se předává doma, kde se žije.

Foto: Tiskové středisko Svatého stolce

V letošním roce papež František pokřtil 27 dětí zaměstnanců Vatikánu, jednalo se o 15 holčiček a 12 chlapečků.

Úkolem rodičů je předávat dětem víru doma

Na začátku své krátké katecheze se papež vrátil k otázce, která je pokládána rodičům na začátku křestního obřadu: „Co pro své děti žádáte?“ a dále pokračoval: „A všichni jste řekli: Víru. Žádáte od církve víru pro svoje děti, a každé z nich dnes dostane do svého srdce, svojí duše Ducha Svatého a dar víry. Tato víra se však musí rozvinout a růst. Někdo mi možná řekne: ´Ano, ano musejí studovat…´ Ano, až budou chodit na katechismus budou dobře studovat víru, naučí se katechismu. Avšak dříve než bude víra studována, je třeba ji předat, a to je práce, která je na vás. To je poslání, které dnes přijímáte: předávat víru, předání víry. To se děje doma, protože víra se vždycky předává v rodinném ´dialektu´, domácím dialektu, domácím prostředí.

Toto je váš úkol: předávat víru příkladem i slovem tím, že budete učit, jak udělat znamení kříže. Toto je důležité. Jsou děti, které se neumějí přežehnat křížem, a když jim povíte, ať se přežehnají, udělají pohyb, o kterém není jasné, co znamená.

Důležité je však předávat dětem víru svým životem víry: ať vidí vaši manželskou lásku, ať vidí pokoj domova, že tam je Ježíš.“

Nikdy se nehádejte před dětmi

A poté dal papež František rodičům ještě jednu radu: Nikdy se nehádejte před dětmi, nikdy. Je normální, že se manželé pohádají, to je normální, a bylo by zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Přete se tak, aby to děti neslyšeli a neviděli. Neznáte úzkost, kterou zakouší dítě, když vidí hádku mezi rodiči. Toto je s dovolením moje rada, která vám pomůže předávat víru. Přít se je ošklivé? Ne vždycky, ale je to normální. Ať to však nevidí a neslyší děti.“

(Zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce, Vatican News)

(www.cirkev.cz)

Pouť k Panně Marii do Filipova

51990

Filipov, 13. ledna 2019

Je tomu už 153 let, kdy se toto filipovské místo stalo místem Bohem omilostněným. Můžeme rovněž konstatovat, že i místem vyhledávaným, určitě minimálně jedenkrát za rok, vždy v zimním čase 13. ledna. Dojímá mě vždy vaše poutnická účast, drazí přátelé, když se tohoto dne v roce sem dostanu, téměř pokaždé s nejistotami, zdali z Litoměřic a pak do Litoměřic zpět dojedeme, a velice obdivuji váš elán vydat se do Filipova s vírou a nadšením vykonat něco pro dobro svých rodin, a to i za cenu oběti způsobené nejen nepřízní počasí. Dorazit do Filipova o lednovém ránu na 4. hodinu vyžaduje víru a vytrvalost. Velmi bych si přál, aby vaši blízcí, které jistě nesete ve svých srdcích a pro které se na Filipovskou pouť vydáváte, vám projevili vděčnost. Bůh sám vám tuto ušlechtilost skutků křesťanské víry a lásky bohatě odmění. Tím jsem si jist!

Letošní naše Mariánské filipovské setkání je propojeno se závěrem vánoční doby, se dnem Páně – nedělí a se svátkem Křtu Páně. Snad se můžeme domnívat, že tehdy, před oněmi 153. lety, zprvu těžce ležící nemocná Magdalena Kadé, posléze pokojně a pozvolna útěšně vstávající osobně prožívala skutečnost narození Krista v Betlémě, od Filipova tolik kilometrů vzdáleném. Věděla, že Ježíš jako Spasitel má eminentní účast na jakémkoliv údělu kteréhokoliv člověka. Není až tak rozhodující, jestli my, lidé zdraví či nemocní, rozumí se na těle, dokonale chápeme své životní snažení vyčerpávajícím způsobem, zásadní je skutečnost vykoupení naší nesmrtelné duše pro věčný šťastný život v nebi s Bohem. Zdraví nebo nemoc člověka je vždy časově podmíněno, samozřejmě však nikdy není zanedbatelné. Vykoupení ale má dosah trvalý. Ve svém uvažování se, myslím, každý nemocný člověk upoutaný na lůžko zabývá otázkami nejdůležitějšími: těmi, které se týkají života i smrti. Křesťansky založený člověk se ve svých meditacích zabývá i otázkami, jež se dotýkají života s Bohem, ale i, nedej Bůh, stavem odloučení od Boha, tedy duchovní smrti a totální, doslova pekelné beznaděje.

Ježíš, syn Mariin, věrný přítel každého člověka, blízkého i třeba na hony vzdáleného, rozumí onomu lidskému přemítání v mysli, a to proto, že před přijetím úkolu spásy všech lidí zvažoval toto všechno: souhlas člověka se svou záchranou jako darem i lidské odmítnutí tohoto nabízeného záchranného daru. Jen málo stačí, aby se člověk navždycky ztratil, a současně málo stačí pro to, aby byl opět nalezen. Nemoc člověka vysiluje i tak, že někdy může, kvůli bolestem, pochybovat o Boží dobrotě a jeho milosrdenství. Stává se však i to, že právě bolesti, snášené v době nemoci, mohou člověku napovědět, že není sám a zcela opuštěn. Kristus totiž nepřišel kvůli hotovým světcům a světicím, ale kvůli nám, hříšníkům, potácejícím se mnohdy nad propastmi své hříšnosti a pyšné nadutosti. Spasitel ale ví, koho má přidržet, pro koho má skočit třeba i do ohně, má rád všechny.

Křesťanka, oddaně věřící nemocná Magdalena ve svých dlouhých hodinách trávených na lůžku meditovala o vánočním poselství a základních pravdách o našem vykoupení a spáse. Nemohlo jí být cizí vědomí o Matce Boží Panně Marii, o jejím důsledném svěření se Bohu, o její rozhodnosti žít tak, jak chce Bůh. Věděla, že Maria je Matka sedmibolestná. Bolestí bychom jistě napočítali mnohem více, ale Mariiny bolesti jsou tiché a neokázalé a její kladná odpověď „Fiat! – staň se!“ bylo vysloveno s ohledem na dílo jejího syna, Spasitele člověka. Pro záchranu, spásu, vykoupení lidí je Maria připravena vykonat vše, i kdyby to stálo oběti, a tedy i bolesti. Podobně sám Ježíš, její syn a přímý vykonavatel Božího plánu spásy lidí, souhlasil se svým posláním za jakoukoliv cenu, i kdyby to stálo život; tedy za cenu utrpení a bolesti a i za cenu nejvyšší, smrti.

Nemocná Magdalena mohla ve vědomí své křesťanské víry uvažovat i tak, že její vlastní život, byť by byl poznamenán nemocí a neschopností pohybu vedoucí až k upoutání na lůžku, má smysl, neboť její životní oběť může někomu ve světě přinést úlevu. Věděla, že ve světě lidí je tomu tak, že někteří se obětují a v bolestech a utrpeních umírají, aby druzí žili. Kristus potupně zemřel, abychom my mohli žít šťastně. Navíc, Magdalenino lůžko utrpení se stalo místem, jak doufáme, kde se prostřednictvím Panny Marie projevila Boží moc. Při letošní vánočně laděné Mariánské filipovské pouti ve skutečnosti vidíme i betlémskou událost, avšak oděnou do současného šatu: velké věci se odehrávají za tmy, v noci. I my jsme sem přece doputovali ve tmě noci. Ježíšovy jesličky nám mohou připomenout jakékoliv lůžko našich nemocných, ne-mocných, bližních. Malý Ježíšek sice bezmocným tehdy jako malé dítě byl, ale Boží moc v něm byla přítomna. Naši nemocní jsou odkázáni na pomoc druhých, ale současně nám poskytují příležitost pro ně vykonat něco dobrého k zušlechtění našeho srdce. Na světě je stále a vždy mnoho nemocných, slabých, nemohoucích, bezmocných, na pomoc druhých odkázaných. Jejich tichý dech je někdy až neslyšitelný a jejich osud námi zdravými nepostřehnutelný. V jejich duších však může zářit betlémská hvězda Spasitele tak, že se stávají těmi, ve kterých se projevuje pro nás, všechny ostatní, Boží moc. Panna Marie nebývá nikdy daleko!

Váš + Jan

Fotografie z letošní filipovské pouti najdete ve fotogalerii
Foto: Dominik Faustus

(www.dltm.cz)