Arcibiskup Přibyl: Krádež lebky sv. Zdislavy vyvolala hlubší debatu o hodnotách, které představuje
15. 5. 2026
Arcibiskup Stanislav Přibyl dnes na novinářském briefingu po zveřejnění informací Policie ČR o dopadení pachatele krádeže lebky svaté Zdislavy poděkoval policii i veřejnosti za pomoc při pátrání. Zdůraznil, že celá událost může být impulsem k hlubšímu zamyšlení nad hodnotami lidského života, solidarity, rodiny a péče o potřebné, které svatá Zdislava svým životem ztělesňovala.
Ilustrační foto
Nalezení odcizené relikvie svaté Zdislavy vyvolalo v uplynulých dnech velkou vlnu reakcí veřejnosti. Podle pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který je také administrátorem litoměřické diecéze, je povzbudivé, že se do pátrání zapojila policie i široká veřejnost a že událost otevřela hlubší debatu o hodnotách, které svatá Zdislava představuje.
„Jsem rád, že policie relikvii vypátrala a jsem vděčný všem, kteří se na tom podíleli. Ten ohlas veřejnosti byl veskrze pozitivní a za to chci všem poděkovat,“ uvedl. Zároveň vyzval, aby tato zkušenost nezůstala bez dalšího dopadu: „Pojďme se zabývat hodnotami lidského života, rodiny, jejíž patronkou je svatá Zdislava.“
Připomněl také sociální rozměr života svaté Zdislavy, která je spojována s péčí o nemocné a potřebné. „Vždyť právě ona zakládal první hospic v Jablonném v Podještědí. A byla to bohatá žena, která si z toho luxusu dokázala utrhnout, aby pomohla lidem, které viděla kolem sebe,“ řekl. Podle něj může být celá událost určitým znamením k větší citlivosti vůči potřebným i k obnově solidarity ve společnosti.
Diecéze nyní zároveň připravuje výraznější zabezpečení relikvie. Biskup uvedl, že bude trvat na instalaci neprůstřelného skla a elektronického zabezpečení napojeného přímo na policii. Do té doby podle něj není vhodné relikvii znovu vystavit veřejnosti.
„Byl bych nerad, aby kostely byly nedobytné trezory. Jsou to místa setkání člověka s Bohem a lidí mezi sebou a mají být otevřené,“ zdůraznil. Současně ale připomněl nutnost přijmout taková opatření, která pomohou podobným událostem předcházet.
Vyjádřil se také k osobě pachatele a křesťanskému pohledu na odpuštění a spravedlnost. „Je na místě odpustit, ale to nevylučuje spravedlnost, která je v rukou státu,“ uzavřel.
13. května uplynulo 45 let, kdy byl na sv. Jana Pavla II. spáchán na Svatopetrském náměstí atentát. Můžeme si nyní připomenout tuto událost jak ve zprávách přímých svědků, tak prostřednictvím slov následujících římských biskupů.
Ve středu 13. května 1981 bylo Svatopetrské náměstí zaplněno poutníky, kteří čekali na příjezd papeže Jana Pavla II. Ve světě sužovaném nejistotami Studené války zaznívala jeho slova jako hlas naděje; pro lidi na druhé straně „Železné opony“ pak byla postava římského biskupa polského původu zvláštní posilou.
Slavnostní atmosféru proťal zvuk výstřelů z pistole. Jan Pavel II. se v papamobilu zhroutil zakrvácený. Celé náměstí se zastavilo v šoku. Komentátor Vatikánského rozhlasu Benedetto Nardacci událost komentoval takto: „Celý zástup je na nohou… Celý zástup je na nohou… Snad nikdo nekomentuje tragickou scénu, jíž jsme byli svědky. Snad všichni jsou potichu a očekávají další zprávy.“ A jeden z přítomných fotografů popsal situaci takto: „Poprvé vůbec se mluví o terorismu i ve Vatikáně. Mluví se o terorismu na místě, odkud vždy přicházela poselství lásky, poselství svornosti, poselství míru a pokoje.“
Zraněný papež byl okamžitě naložen do sanitky a odvezen na polikliniku Gemelli. Celý svět s úzkostí očekával nové zprávy; oficiální komuniké Svatého stolce přineslo určitou úlevu: „Papež je právě operován. Jeho situace je velmi vážná, je tu však opodstatněná naděje na uzdravení.“
V neděli 17. května pak všechny uklidnila slova samotného sv. Jana Pavla II.: „Děkuji vám za vaše modlitby, které mě dojaly, a žehnám vám všem. Modlím se za toho bratra, který mě zranil, a ze srdce mu odpouštím. Ve spojení s Kristem, Knězem a Obětí, obětuji své bolesti za církev a za svět. Tobě, Maria, opakuji: Totus tuus ego sum – já jsem celý tvůj,“ pronesl papež v poselství k polední modlitbě.
Nástupci na Petrově stolci
O téměř čtvrt století později připomněl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., slova svého předchůdce při jeho pohřbu: „On pro nás interpretoval velikonoční tajemství jako tajemství milosrdenství. A při zamyšlení nad atentátem, který na něj byl spáchán, prohlásil: Kristus trpěl za nás všechny a dal tak utrpení nový smysl. Uvedl je do nového rozměru, do nového řádu – rozměru a řádu lásky.“
Papež František se k této události vrátil při generální audienci 12. května 2021: „Na zítřek připadá liturgická památka Panny Marie Fatimské a čtyřicáté výročí atentátu na sv. Jana Pavla II. On sám byl naprosto přesvědčen a zdůrazňoval, že za svůj život vděčí Panně z Fatimy. Tato událost nám znovu připomíná, že náš život i dějiny světa jsou v Božích rukou.“
11. května 2025 – tři dny poté, co byl zvolen papežem – se pak při polední modlitbě k mladým lidem obrátil Lev XIV. slovy sv. Jana Pavla II.: „Nebojte se! Přijměte pozvání církve a Krista Pána!“ A o týden později, v den nedožitých 105. narozenin tohoto svatého papeže, se Lev XIV. ujal služby Petrova nástupce.
„Odpouštět musíme každému!“ Květnová bohoslužba Roku smíření proběhla v Terezíně
11. 5. 2026,
V kostele Vzkříšení Páně v Terezíně se v sobotu 9. května sešli zástupci několika křesťanských církví ke společné ekumenické bohoslužbě. Setkání připomnělo bolestnou historii města a zdůraznilo potřebu uzdravování a scelování ran, jež obzvláště Terezín poznamenaly mimořádně dramaticky. Za války i po jejím skončení zde v nelidských podmínkách trpěly, byly týrány a umíraly tisíce lidí.
Úvod bohoslužby patřil připomenutí dějinných souvislostí. Krátký medailon z pera doc. Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd připomněl, že na podzim roku 1941 začalo ve městě vznikat ghetto, jímž postupně prošlo na 140 tisíc Židů. Přímo v terezínském ghettu zemřelo kolem 35 tisíc lidí následkem katastrofálních podmínek, psychického vypětí i brutálního zacházení nacistických dozorců. Pohnutá historie Terezína však po osvobození neskončila.
„Nepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ uvádí Jaroslav Šebek.
Právě k těmto číslům se v kázání vrátil arcibiskup Stanislav Přibyl. Varoval před tím, aby se spravedlnost poměřovala počty obětí a aby byli lidé redukováni na pouhé položky ve statistikách. Zdůraznil, že když zemře jeden člověk, umírá celý svět. V této souvislosti poukázal také na současnou politickou atmosféru, v níž se téma smíření s Němci znovu setkává s odporem. „Rok smíření se ukázal jako znamení doby, vždyť se podívejte, co se děje v politice. A to tady bylo vždycky: když je nejhůř, tak se vytáhne karta nějakého ohrožení, začneme počítat lidi jako nějaké kusy ve statistikách a začneme si utvářet vlastní spravedlnost,“ uvedl Přibyl.
Jak zdůraznil, Ježíš po nás nechce nějaké výjimky v odpouštění, kdy řekneme „tak tady odpustím, tady už ne, tady se s tebou smířím, ale tady už ne.“ „My prostě musíme odpouštět vždycky! A to je nesmírně náročné a jestliže budeme jenom v tomto poslušní Krista a jeho slov, tak se dostaneme v podstatě na ostří nože, protože lidé okolo nás takto nesmýšlejí. Ti budou řešit to, jestli náhodou jsme neodpustili příliš, jestli si náhodou nezadáváme, jestli náhodou není potřeba porovnat tohle číslo s tamtím číslem,“ zdůraznil arcibiskup a doplnil: „A to je jenom zástěrka pro to, že si někdo přihřívá vlastní polívčičku, která je vedena strachem. Takže: jsme povoláni k tomu nebát se, uvědomit si, za jakou cenu jsme byli vykoupeni, a toto usmíření hlásat – ať vhod, či nevhod. A zdá se, že v dnešní době to je spíš nevhod, ale nedá se nic dělat. Musíme vytrvat!“
Práce nás křesťanů
Téma křesťanského odpuštění zaznělo v evangeliu z 21. kapitoly Janova evangelia. Ježíš se v něm ptá Petra, který jej předtím zapřel: „‚Šimone, synu Janův, miluješ mne?‘ Petr odpovídá: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Ježíš mu na to říká: ‚Buď pastýřem mých ovcí!‘“ Podle arcibiskupa je právě v tomto okamžiku patrné, že odpuštění neznamená pouze prominutí viny, ale také obnovení důvěry. „Mohl mu klidně říct: ‚V nejtěžší chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, jsi zklamal. Jdi od toho, jsi k ničemu.‘ Petr zde ale vyznává pokoru a Ježíš mu dává druhou šanci,“ poznamenal Přibyl s tím, že tato slova je třeba vtělit do života. „Stále připomínám svého dědečka, který chodil kolem souseda dvacet let a říkal, „Dobrý den!“ . Celá ulice to věděla, že soused je křupan, ale děda mu to nedal nikdy najevo. A po dvaceti letech najednou na dědův pozdrav odpověděl. To obdivuju, a myslím, že taková je práce nás křesťanů. Prostě vydržet s nervama a vidět v tom druhém taky toho, kterého Bůh miluje, taky toho, kterého Bůh stvořil. Může to být v zaměstnání, ve farnosti, v církvích, ve společnosti,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl.
Po kázání následovala společná modlitba Otče náš, která zazněla česky i německy. Duchovní různých denominací poté přednesli přímluvy za svornost mezi národy, za místa zasažená válkou, za smíření rozdělené společnosti skrze pokoru k Pravdě i za všechny, kdo v Terezíně trpěli. Před závěrečným chvalozpěvem Te Deum společně požehnali přítomným. Celé setkání bylo zakončeno pohoštěním, které připravili farníci z Terezína a okolních farností.
Rok smíření pokračuje, příští zastávka: Postoloprty
Iniciativa Rok smíření pokračuje i po jmenování Stanislava Přibyla pražským arcibiskupem, a to za jeho osobní účasti. Další bohoslužba smíření se uskuteční ve středu 3. června v rámci 5. ročníku studentského pochodu Postoloprty – Žatec, k němuž se litoměřická diecéze v letošním roce přidala. Připomene největší masovou vraždy civilistů v Evropě mezi koncem 2. světové války a bosenskou Srebrenicí, při níž bylo na pokyn českých vojáků zmasakrováno minimálně 763 Němců včetně několika žen a dětí, některé odhady však hovoří i o více než 2300 obětech. Na osmnáctikilometrovou trasu, vedoucí symbolicky v opačném směru pochodu, při němž byli hnáni žatečtí Němci do Postoloprt, vyrazí se studenty i arcibiskup Přibyl a na jeho závěr odslouží v 17:00 mši svatou v kapucínském kostele Korunování Panny Marie v Žatci. Právě jeden z tamních kapucínů během pochodu smrti zahynul.
Lev XIV.: Přišel jsem, abych svěřil svou službu pod Mariinu ochranu
„Byl jsem zvolen za nástupce svatého Petra v den svátku Panny Marie Růžencové z Pompejí. Musel jsem tedy přijet sem, abych svěřil svou službu pod ochranu Panny Marie,“ řekl Lev XIV. během mše před mariánskou bazilikou v Pompejích. V návaznosti na učení sv. Jana Pavla II. a sv. Bartoloměje Longa, zakladatele svatyně, připomněl význam modlitby růžence. Prosil, abychom se modlili růženec zejména za rodiny a za mír ve světě.
PASTORAČNÍ NÁVŠTĚVA PAPEŽE LVA XIV. V POMPEJÍCH A NEAPOLI
Homilie Svatého otce
8. května 2026 Pompeje, Piazza del Santuario
Drazí bratři a sestry,
„Velebí má duše Hospodina.“ Tato slova, kterými jsme odpověděli na první čtení, vyvěrají ze srdce Panny Marie, když představuje Alžbětě plod svého života, Ježíše, Spasitele. O Kristu budou po ní zpívat Zachariáš, otec Jana Křtitele, a starý Simeon. Tyto tři chvalozpěvy udávají rytmus každodenní chvále církve při liturgii hodin. Jsou pohledem starodávného Izraele, který vidí naplnění jemu daných příslibů; jsou pohledem církve-nevěsty, která se obrací ke svému božskému Snoubenci; implicitně jsou pohledem celého lidstva, které nachází odpověď na svou touhu po spáse.
Před sto padesáti lety dal sv. Bartolo Longo spolu se svou ženou, hraběnkou Mariannou Farnararo De Fusco, základy nejen chrámu, ale celého mariánského města. Položili základní kámen tohoto chrámu na místě, kde erupce Vesuvu v roce 79 po Kr. pod popelem pohřbila a po staletí chránila stopy velké civilizace. Sv. Bartolo tak vyjádřil své vnímání Božího plánu, který sv. Jan Pavel II. později připomenul, když hovořil na tomto místě milosti 7. října 2003 na závěr Roku růžence. S ohledem na třetí tisíciletí a v perspektivě nové evangelizace řekl: „Dnes, stejně jako v dobách starověkých Pompejí, je nutné hlásat Krista společnosti, která se vzdaluje od křesťanských hodnot a přestává na ně pamatovat.“
Papežská liturgie se slavila na prostranství před Bazilikou Panny Marie Růžencové (@Vatican Media)
Přesně před rokem, když mi byla svěřena služba Petrova nástupce, byl to den Prosby k Panně Marii Růžencové z Pompejí. Proto jsem tedy musel přijít sem, abych svěřil svou službu pod ochranu Panny Marie. Volba jména Lev mě potom uvádí do šlépějí Lva XIII., který se kromě jiného zasloužil o rozvoj bohaté nauky o modlitbě růžence. K tomu všemu se přidává nedávné svatořečení sv. Bartola Longa, apoštola růžence. Tento kontext nám poskytuje klíč k úvahám nad Božím slovem, které jsme právě slyšeli.
Evangelium Zvěstování nás uvádí do okamžiku, kdy se Boží Slovo stalo tělem v Mariině lůně. Z tohoto lůna vyzařuje Světlo, které dává plný smysl dějinám a světu. Pozdrav, kterým se anděl Gabriel obrací k Panně Marii, je pozváním k radosti: „Buď zdráva, milostiplná“ (Lk 1,28; srov. Sof 3,14). Ano, pozdrav „zdrávas Maria“ je pozváním k radosti: říká Marii a skrze ni i nám všem, že na trosky našeho lidství, které je zkoušeno hříchem, a proto je vždy náchylné k provinění, zvůli a válkám, sestoupilo Boží pohlazení, pohlazení milosrdenství, které v Ježíši nabývá lidskou tvář. Maria se tak stává Matkou milosrdenství. Učednicí Slova a nástrojem jeho vtělení. Zjevuje se jako skutečně milostiplná. Všechno v ní je milost! Tím, že nabízí Slovu vlastní tělo, je, jak tomu učí druhý vatikánský koncil s odkazem na sv. Augustina, „dokonce matka (Kristových) údů (…), poněvadž svou láskou spolupracovala, aby se zrodili v církvi věřící, kteří jsou údy té hlavy“ (Dogmatická konstituce Lumen gentium, 53; srov. sv. Augustin, De S. Virginitate, 6). V Mariině „zde jsem“ se nerodí jen Ježíš, ale také církev, a Marie se stává jak Matkou Boží – Theotokos – tak Matkou církve.
Liturgický průvod před pompejskou bazilikou (@Vatican Media)
Je to velké tajemství! Všechno se děje mocí Ducha svatého, který zastínil Marii a učinil její panenské lůno plodným. Tento okamžik dějin má krásu a moc, které přitahují srdce a přivádí ho k oné kontemplativní výšině, kde pučí modlitba růžence. Je to modlitba, která vznikala a postupně se rozvíjela v druhém tisíciletí, má své kořeny v dějinách spásy a nachází svou předehru právě v andělském pozdravu Panně Marii. „Zdrávas Maria!“ Opakování této modlitby v růženci je jako ozvěna Gabrielova pozdravu, ozvěna, která naplňuje staletí a vede pohled věřícího člověka k Ježíši, na kterého se dívá očima a srdcem jeho Matky. Ježíš je uctíván, kontemplován a přijímán v každém ze svých tajemství, abychom se sv. Pavlem mohli říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,19).
Slova „zdrávas Maria“, která se v růženci opakují, jsou vsazená mezi Otčenáš a Sláva Otci, před tím zaznívá Boží slovo. Každé „zdrávas Maria“ je skutkem lásky. Copak není právě pro lásku typické neúnavně opakovat „mám tě rád“? Tento skutek lásky, jak je to krásně vidět na mariánském obraze v tomto kostele, nám dává jakoby po zrnkách růžence vystoupit k Ježíši a přivádí nás k eucharistii, „která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (Lumen gentium, 11). Sv. Bartolo Longo byl o tom přesvědčen, když napsal: „Eucharistie je živý růženec a všechna tajemství se nacházejí v Nejsvětější svátosti v aktivní a životodárné podobě“ (Růženec a nové Pompeje, 1914, s. 86). Měl pravdu. V eucharistii se všechna tajemství Kristova života nacházejí, takříkajíc, zhuštěna v památce jeho oběti a v jeho reálné přítomnosti. Růženec má mariánskou tvář, ale srdce je christologické a eucharistické (srov. apoštolský list Rosarium Virginis Mariae, 1). Jestliže liturgie hodin udává rytmus okamžikům chvály církve, růženec udává rytmus našemu životu, který neustále přivádí k Ježíši a k eucharistii.
Příjezd v Pappamobilu (@Vatican Media)
Generace věřících byly utvářeny a chráněny touto modlitbou, která je prostá a lidová, a zároveň navýsost mystická, je pokladnicí té nejpodstatnější křesťanské teologie. Vždyť co je podstatnějšího než Kristova tajemství a jeho svaté jméno vyslovované s něhou Marie, Panny a Matky? V tomto jménu a v žádném jiném můžeme být spaseni (srov. Sk 4,12). Když ho v každém zdrávasu opakujeme, zakoušíme určitým způsobem nazaretský domov, jako bychom znovu naslouchali hlasu Marie a Josefa v těch dlouhých letech, kdy Ježíš žil s nimi. Zakoušíme také večeřadlo, kde apoštolové s Marií očekávali vylití Ducha svatého. Na to nám poukázalo první čtení. Jak si nepředstavit, že v době mezi Nanebevstoupením a Letnicemi se Marie a apoštolové předháněli v připomínání různých okamžiků Ježíšova života? Žádný detail neměl uniknout pozornosti! Všechno si měli zapamatovat, přijmout a napodobovat. Rodí se tak kontemplativní cesta církve, jejíž syntézu, stejně jako liturgický rok, nabízí růženec v každodenní rozjímání svatých tajemství. Růženec je právem považován za souhrn evangelia, který si sv. Jan Pavel II. přál spojit s tajemstvími světla. Tento rozměr byl velmi živý i u sv. Bartola Longa, který poutníkům nabízel hluboká rozjímání, aby modlitbu růžence osvobodil od pokušení mechanického opakování a zajistil jí biblický, christologický a kontemplativní rozměr, který musí být pro růženec charakteristický.
Sestry a bratři, když se růženec takto modlíme, a dovolil bych si říci, že ho také „slavíme“, růženec se přirozeně stane také pramenem lásky. Lásky k Bohu, lásky k bližnímu: dvě strany téže mince, jak nám připomíná druhé čtení z prvního listu svatého Jana, které končí výzvou: „Nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18). Právě proto byl sv. Bartolo Longo apoštolem růžence a zároveň apoštolem lásky. V tomto mariánském městě přijímal sirotky a děti vězňů a ukazoval oživující sílu lásky. Také dnes jsou ti nejmenší a nejslabší zde přijímáni a je jim nabízená péče skrze charitativní službu tohoto poutního místa. Růženec obrací náš pohled k potřebám světa, jak zdůraznil apoštolský list Rosarium Virginis Mariae, ve kterém jsou představeny dvě oblasti, které zůstávají naléhavě aktuální: rodina, která trpí oslabením manželského pouta, a mír, ohrožený mezinárodním napětím a ekonomikou, která upřednostňuje obchod se zbraněmi před úctou k lidskému životu.
Pompeje, papežská bohoslužba před Bazilikou P. Marie Růžencové (@Vatican Media)
Když sv. Jan Pavel II. vyhlásil Rok růžence – příští rok to už bude čtvrt století – chtěl jej zvláštním způsobem vložit pod ochranu Panny Marie Pompejské. Časy se od té doby nezlepšily. Války, které stále probíhají v mnoha regionech světa, vyžadují obnovené úsilí, nejen ekonomické a politické, ale i duchovní a náboženské. Mír se rodí v srdci. Sám papež v říjnu 1986 shromáždil v Assisi představitele hlavních náboženství a vyzval všechny k modlitbě za mír. Při různých příležitostech, včetně těch nedávných, papež František i já, jsme žádali věřící celého světa, aby se modlili na tento úmysl. Nemůžeme se smířit s obrazy smrti, které nám zprávy denně předkládají. Z tohoto poutního místa, jehož průčelí sv. Bartolo Longo pojal jako pomník míru, dnes s vírou pozvedáme svou modlitbu. Ježíš nám řekl, že modlitba vyslovená s vírou může dosáhnout všeho (srov. Mt 21,22). A sv. Bartolo Longo, když myslel na víru Panny Marie, ji nazýval „všemohoucí skrze milost“. Na její přímluvu kéž Bůh pokoje vylije překypující milosrdenství, které se dotkne srdcí, utiší zášť a bratrovražednou nenávist a osvítí ty, kteří mají zvláštní zodpovědnost za vládnutí.
Bratři a sestry, žádná pozemská moc nezachrání svět, ale pouze moc Boží lásky, kterou nám Ježíš, Pán, zjevil a daroval. Věřme v něj, doufejme v něho, následujme ho!
První rok papeže Lva XIV.: Pontifikát ve znamení výzev k míru a odzbrojení
8. 5. 2026
Přesně před rokem, 8. května 2025, vystoupil nově zvolený papež Lev XIV. na balkon baziliky svatého Petra a pronesl slova, která se stala jedním z hlavních motivů jeho pontifikátu. Během prvního roku v čele katolické církve se k tématu pokoje a míru vracel opakovaně – podle statistik více než čtyřistakrát.
Vatican Media
Lev XIV. od počátku zdůrazňuje, že skutečný mír není pouze výsledkem příměří nebo diplomatických dohod. Opakovaně připomíná, že nestačí jen „klid zbraní“, ale že pokoj mezi lidmi musí vyrůstat ze smíření, spravedlnosti a obnovy lidské důstojnosti.
Jedním ze silných obrazů prvního roku pontifikátu se stalo papežovo vánoční poselství Urbi et Orbi, ve kterém citoval izraelského básníka Yehudu Amichaie. Hovořil o „divokém míru“, připomínajícím květinu prorůstající betonem – nenápadně, ale neúnavně. „Ať přijde, protože pole jej potřebuje,“ uvedl tehdy papež Lev XIV. a připomněl, že naděje na smíření nesmí umlknout ani ve světě poznamenaném válkou.
Právě válka a její důsledky se staly jedním z nejvýraznějších témat jeho pontifikátu. Papež opakovaně odsoudil obchod se zbraněmi, rostoucí vojenské výdaje i cynismus těch, které nazývá „vládci války“. Při setkání s organizací ROACO, sdružením podpůrných organizací pro východní církve, upozornil na paradox současného světa: „Peníze, které by mohly sloužit ke stavbě nemocnic a škol, se místo toho používají k ničení těch, které už existují.“
Lev XIV. během prvního roku pontifikátu několikrát připomněl, že válka neznamená jen boj na frontě, ale také hlad, chudobu a utrpení civilistů. Při návštěvě Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) hovořil o lidech, kteří se „živí jen zoufalstvím, slzami a bídou“.
Ve svých homiliích i veřejných vystoupeních papež často připomíná obraz Boha, který se sklání k trpícím. Na Zelený čtvrtek zdůraznil, že Boží velikost se projevuje především službou a blízkostí člověku.
Svatý otec zároveň odmítá představu, že výzvy k míru jsou projevem slabosti. Naopak opakovaně hovoří o „odvaze odzbrojení“ a vyzývá světové lídry, aby hledali jiné cesty než další hromadění zbraní.
Lev XIV. také upozornil na alarmující nárůst světových vojenských výdajů, které podle dostupných údajů dosáhly v roce 2024 rekordních 2,718 bilionu dolarů. Ve svých projevech často varuje, že moderní válka se stále více vzdaluje skutečné zkušenosti lidského utrpení. Drony a nové technologie podle jeho slov vytvářejí iluzi „videohry“, zatímco skutečné oběti konfliktů zůstávají skryté.
Velkou pozornost věnuje papež také vzdělávání, kultuře a sportu jako cestám ke smíření. Italské biskupy vyzval k podpoře „výchovy k nenásilí“ a zdůraznil potřebu nezapomínat na tragické zkušenosti minulého století.
„Jak může po staletích dějin někdo věřit, že válka přináší mír?“ ptal se během setkání s představiteli východních církví.
První rok pontifikátu papeže Lva XIV. ukázal styl, který spojuje důraz na evangelium, blízkost trpícím i výrazné morální výzvy adresované současnému světu. Jeho slova o „odzbrojujícím míru“ se stala jedním z hlavních symbolů nového pontifikátu.
Rok po svém zvolení tak Lev XIV. zůstává papežem, který důsledně připomíná, že skutečný mír nezačíná v mocenských strategiích, ale v proměně lidského srdce.
