Nejnovější příspěvky

Týden modliteb za duchovní povolání

63320

I letos nás papež František spolu s celou církví zve k tomu, abychom se v týdnu před 4. nedělí velikonoční (6. – 12. května) – tradičně nazývanou nedělí Dobrého pastýře – modlili zvláštním způsobem za nová povolání ke kněžství a zasvěcenému životu.

Odvaha riskovat pro Boží příslib

Tématem letošního Světového dne modliteb za povolání je „Odvaha riskovat pro Boží příslib“. Papež František ve svém poselství jistým způsobem pokračuje v důvěrném a upřímném rozhovoru, který s mladými lidmi zahájil během dvou nedávných událostí, které výrazným způsobem vstoupily do života církve a pomohly jí přiblížit se mladým lidem a především jim více naslouchat a lépe porozumět. Navazuje v něm tedy na Synodu o mladých, víře a rozlišování povolání, stejně jako na své setkání s mladými v Panamě a i zde poukazuje na to, jak nás Ježíšovo povolání činí nositeli Božího příslibu a zároveň po nás požaduje odvahu pro Pána a s Pánem riskovat.

Povolání se rodí ve všednosti

Vychází při tom z evangelního úryvku o povolání prvních učedníků u Galilejského jezera (Mk 1,16-20): „Dvě bratrské dvojice – Šimon a Ondřej spolu s Jakubem a Janem – se právě věnují své každodenní práci rybářů. (…) Někdy jim bohatý úlovek vynahradil tvrdou dřinu, jindy ale celonoční námaha k naplnění sítí nestačila, a tak se k břehu vraceli unavení a zklamaní. Právě v těchto obyčejných životních situacích,“ říká papež, „se každý z nás vypořádává se svými touhami, které si v srdci nosí, a snaží se vynakládat úsilí tam, kde doufá (…), že by mohl uhasit svou žízeň po štěstí.“ Jako v případě všech povolání i zde je rozhodující setkání, osobní setkání s Ježíšem, v němž neočekávaně zahlédneme příslib radosti, která by mohla náš život naplnit. „Boží povolání tedy není vměšováním se do naší svobody; není «klecí» nebo břemenem, které by Bůh nakládal na naše ramena, ale je láskyplným pozváním, skrze které nám Bůh přichází vstříc a zve nás do velkého plánu, jehož účastníky se máme stát, a otvírá nám obzor širého moře a bohatého úlovku. Bůh totiž touží po tom, aby se náš život nestal vězněm «samozřejmého», aby se nenechal netečně zavlékat do každodenních zvyklostí, ale postavil se čelem rozhodnutím, která by mu mohla dát smysl.“

Odvaha zanechat sítí

Povolání je tedy podle papežových slov výzvou, abychom nezůstali nehybně stát na břehu se sítěmi v rukou, ale vydali se za Ježíšem po cestě, kterou on sám pro nás a pro naše štěstí a také pro dobro těch, kteří nám jsou po boku, zamýšlel. Papež František pak mladým jasně zdůrazňuje, že říct ano takovému příslibu v sobě nese i odvahu riskovat a učinit rozhodnutí: „Je třeba se do toho pustit celou svou bytostí a čelit nové a netušené výzvě; znamená to zanechat všeho, co by nás chtělo držet uvázané k naší malé loďce a zabránit nám se definitivně rozhodnout.“ Před povoláním „nemůžeme jen dál pokračovat v opravování sítí, zůstat sedět v loďce, která nám dává jistotu, ale musíme vložit svou důvěru do Pánova příslibu.“

Povolání: od křtu až k různým způsobům svědectví

Papež František se pak zmiňuje nejprve o obecném povolání ke křesťanskému životu, kterým se na nás Bůh skrze církev obrací ve křtu, o povolání k manželství a rodinnému životu, o povolání k nejrůznějším profesím a společenským a politickým zodpovědnostem: „Jde o povolání, která nás činí nositeli příslibu dobra, lásky a spravedlnosti nejen pro nás samotné, ale i pro všechny společenské a kulturní kontexty, ve kterých žijeme a které potřebují odvážné křesťany a autentické svědky Božího království.“

Povolání k zasvěcenému životu: nadšení i strach

Druhou část poselství pak papež zevrubněji věnuje přímo povolání k zasvěcenému životu a ke kněžství: „Jde o hlas, který v nás může probudit nadšení, ale zároveň i strach. Slyšíme, že se na loďce církve máme stát «rybáři lidí» skrze úplné sebedarování a skrze věrnou službu evangeliu a bratřím.“ Obvykle se záhy vynoří spousta vnějších i vnitřních překážek, které nás odrazují, a dokonce tak podle papeže můžeme upadnout do jakési „únavy naděje“. „A řece,“ pokračuje papež František, „není větší radosti než riskovat vlastní život pro Pána.“ Proto pak papež v závěru vyzývá mladé lidi k tomu, aby nebyli k Pánovu volání hluší: „Pokud vás k tomuto životu volá, nezůstaňte jen sedět s prázdnýma rukama v loďce, ale vložte svou důvěru v něj! Nenechte se nakazit strachem, který nás před výšinami, které nám Pán nabízí, ochromuje. Pamatujte na to, že těm, kteří zanechají své loďky a sítě a vydají se za ním, Pán slibuje radost nového života, která jim naplní srdce a doprovází je po cestě.“

Maria a její ano

Vzorem přijetí povolání je pro papeže Maria: „I v životě této dívky bylo povolání zároveň příslibem i rizikem. Její poslání nebylo snadné, ale ona nedovolila strachu, aby nad ní zvítězil. Její ano je souhlasem toho, kdo se chce nasadit a riskovat všechno a při tom se nemůže spolehnout na nic jiného než na to, že s jistotou ví, že je nositelem Božího příslibu.“

Zraněná církev

Ani v tomto svém poselství nezapomněl papež na bolest, kterou současná církev po celém světě prochází, a vyzývá mladé lidi, aby církev měli rádi: „Právě proto, že nás rodí k novému životu a přivádí nás ke Kristu, je církev naší matkou. Proto ji máme milovat i tehdy, když si na její tváři všimneme vrásek křehkosti a hříchu. Musíme tedy přispět k tomu, aby byla stále krásnější a zářivější, a byla tak ve světě svědkem Boží lásky.“ K tomuto povolání papež František vyzývá nás všechny.

Poprvé před 55 lety

Poprvé se Světový den modliteb za povolání konal na popud papeže Pavla VI. 11. dubna 1964. Papež už tehdy dobře vytušil, že tváří v tvář aktuálním výzvám a širokým obzorům nové evangelizace je třeba znovu v Božím lidu probudit vědomí důležitosti modlitby za dar povolání. Časy se výrazně mění a obrovská nabídka nejrůznějších životních cest a s tím spojený až nepřekonatelný strach činit životní rozhodnutí, všudypřítomný tlak na seberealizaci a výkon, stejně jako ideál soběstačnosti jistě nenapomáhají zaslechnutí a rozvoji Božího volání v životech konkrétních mladých lidí. Ale nejde jen – a už vůbec ne především – o překážky a obtíže, které nám dnešní svět staví do cesty a které bychom měli překonávat; týden modliteb za duchovní povolání má být zejména pozitivním krokem ke změně smýšlení, k obrácení, které nám umožní vnímat sám život jako dar, povolání a poslání/misii. Jde o plnost života, ale o tu opravdovou, která se podle velikonočního paradoxu zakouší právě v okamžiku sebedarování.

MODLITBA ZA POVOLÁNÍ

Věřím, Pane, že mě povoláváš ke štěstí,

k novému životu a k nebi, které začíná už tady na zemi;
k životnímu stavu, k úkolu ve světě,
k lidem a ke společenství,
které sahá až do nebe.
Věřím, Pane, že mě voláš,
a přece často neslyším tvůj hlas.
Dej, ať tě slyším a ať rozumím tvým slovům.
Přitahuj mě, ať tě hledám a nalézám.
Probouzej ve mně touhu přijímat tě kdekoliv,
kde se dva nebo tři sejdou ve tvém jménu.
Pošli mi lidi, kteří budou o tobě pravdivě svědčit,
abych od tebe dokázal přijmout pravdu o sobě,
o štěstí, o novém životě a o nebi,
které začíná už tady na zemi.
Amen.
(Georg Lengerke)

acel-4-2019-brozura-tyden-modliteb-povolani

acel-4-2019-poselstvi-ke-svetovemu-dni-modliteb-za-povolani-2019

(www.dltm.cz)

Svátek Božího Milosrdenství

Neděle po Velikonocích je Svátkem Božího Milosrdenství. O tomto svátku podle svého příslibu Ježíš rozlévá na lidstvo své nekonečné Milosrdenství. Žádný člověk se nemusí bát Bohu přiblížit navzdory jakýmkoli hříchům, pokud se na Boha obrací s důvěrou a odvolává se na Ježíšovo Milosrdenství. Je to veliká naděje nejen, ale zvláště pro všechny ubohé hříšníky…

Svátek Božího Milosrdenství

Svátek Božího milosrdenství zaujímá nejdůležitější místo mezi všemi formami pobožnosti k Božímu milosrdenství, které byly sestře Faustyně zjeveny. Poprvé o zavedení tohoto svátku požádal Pán Ježíš ve zjevení, které měla sestra Faustyna v roce 1931. „Toužím, aby milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství.“ /Den. 49/ Volba zrovna této neděle není náhodou. Je to první neděle po Velikonocích.
O Velikonocích si celá Církev připomíná dílo Božího vykoupení, které je úzce spjaté s Božím milosrdenstvím, vzpomínaným a slaveným na svátek Božího milosrdenství. Toto vykoupení je přece projevem Božího milosrdenství pro celý svět. Zároveň je třeba si uvědomit a pamatovat, že svátek Božího milosrdenství není jen dnem, kdy si zvláštním způsobem připomínáme Boží milosrdenství a je uctíváme, ale je to den mimořádných milostí pro celý svět slíbených Pánem Ježíšem, který řekl sestře Faustyně: „Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky.“ /Den. 699/ Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ /Den. 300/ Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie. „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ /Den. 699/ Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ /Den. 699/ Svátek Božího milosrdenství, který oficiálně zavedl 30. dubna roku 2000, v den svatořečení sestry Faustyny, papež Jan Pavel II., se tak jeví jako neobvyklá příležitost setkání s bezmeznou hloubkou Božího milosrdenství tento den otevřeného dokořán. Dá se říct, že tento den Bůh před každým stojí jako „slabý“ a starostlivý Otec, a ne jako Soudce. „Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velkém a bezedném milosrdenství.“ /Den. 570/ – říkal ve zjevení Pán Ježíš sestře Faustyně. Svátek Božího milosrdenství se tedy stává Bohem stanovenou chvílí setkání člověka s jeho milosrdenstvím. K tomuto setkání mají připravovat a vést člověka všechny ostatní formy úcty k Božímu milosrdenství. Ovšem, tak jako v případě obrazu Božího milosrdenství, nemůžeme zapomenout na to, co je nejdůležitější, a co také zdůrazňoval sestře Faustyně Pán Ježíš: na důvěru. Dokud se s důvěrou neobrátíme k jeho milosrdenství, nenajdeme ospravedlnění a vnitřní pokoj. Pokud tedy chceme dosáhnout a získat milosti slíbené Pánem Ježíšem, musíme více důvěřovat jemu, než sami sobě. Více poslouchat jeho slova, než hlas našeho srdce, které nám někdy hodně věcí vyčítá a my si s tím nedokážeme poradit. Stojí za to vzpomenout si zde na slova sv. Pavla, který říká, že Bůh je větší než naše srdce a výčitky svědomí, které máme a které pramení z naší minulosti.