V malém kostele sv. Tomáše z Villanovy v Castel Gandolfo slavil papež v pátek 15. srpna bohoslužbu u příležitosti Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Koncelebrovalo s ním asi dvacet kněží a na náměstí před kostelem byly umístěny obrazovky, aby stovky věřících mohly obřad sledovat.

Na začátku homilie papež uvedl, že i když letos slavnost nepřipadá na neděli, přesto je dnem, kdy „jiným způsobem slavíme velikonoční tajemství Ježíše, které změnilo běh dějin“. V Marii z Nazareta podle něj rozpoznáváme svůj vlastní příběh i příběh církve, ponořený do společného lidství. Vtělením Bůh života a svobody zvítězil na smrtí.

Pod křížem stála Maria sjednocená se svým Synem, který vyslovil své „ano“, čímž zbavil smrt její moci – smrti, jež se stále šíří tam, kde naše skutky působí zlo a naše srdce zůstávají sevřená strachem a nedůvěrou. Přesto důvěra, láska a odpuštění zvítězily. Papež zdůraznil, že Mariino „ano“ žije dál a odolává smrti v dnešních mučednících, ve svědcích víry, spravedlnosti, laskavosti a pokoje. Proto je tento den radosti zároveň výzvou rozhodnout se, jak a pro koho chceme žít.

Papež připomněl příběh z Lukášova evangelia, kdy Marie navšítěvuje Alžbětu a její chvalozpěv Magnificat prozařuje celý její život. Nečekaná plodnost dříve neplodné Alžběty posílila Mariinu důvěru a předznamenala plodnost jejího „ano“. Ta se projevuje v životě církve i celého lidstva vždy, když je přijímáno obnovující Boží slovo.

Podle papeže vstupuje vzkříšení do našeho světa i dnes. Přestože se někdy zdá, že převládají slova a skutky, které vedou k smrti, Boží život dokáže porazit zoufalství díky konkrétním zkušenostem bratrství a nových skutků solidarity. Zpěv Magnificat posiluje v naději pokorné, hladové, pilné Boží služebníky, ty, kteří v utrpení vidí neviditelné: mocné svržené z trůnů, bohaté s prázdnýma rukama a Boží sliby splněnéní.

Papež varoval, že díky lidským jistotám, materiálnímu blahobytu a lhostejnosti, která uspává svědomí, může víra slábnout. Místo abychom nechali odejít „starý svět“ – svět nespravedlnosti, sobectví a pýchy – stále k němu tíhneme. Hledáme pomoc od bohatých a mocných, jejichž podpora bývá spojena s pohrdáním chudými a pokornými. 

Podle papeže jsou dnes radostí církve chudé a pronásledované křesťanské komunity, lidé přinášející něhu a odpuštění v místech konfliktů, tvůrci pokoje a stavitelé mostů v rozděleném světě. Mnohé z nich jsou ženy – „velikonoční ženy, apoštolky vzkříšení“, jejichž příklad má moc proměnit naše životy.

V Panně Marii, přijaté do nebe, vidíme svůj vlastní cíl. Je znamením, že Kristovo vzkříšení nebylo ojedinělou událostí. Její život je jedinečným spojením milosti a svobody, které každého z nás vybízí k důvěře, odvaze a aktivní účasti na životě Božího lidu.

Na závěr papež vyzval: „Nebojme se volit život, i když se to může zdát riskantní nebo nerozumné. Hlasy, které nám našeptávají, ať se staráme jen o sebe, jsou hlasy smrti. Jako učedníci Krista jsme povoláni, aby jeho láska vedla náš život, duši i tělo. Naše vítězství nad smrtí začíná právě teď.“

Zdroj: Vatican News, anglická sekce

(www.cirkev.cz)

Kostel sv. Ferdinanda v historickém centru italské Neapole se stal dějištěm události, kterou mnozí věřící označují za zázrak. Během mše svaté 24. července při příležitosti liturgické památky sv. Charbela, libanonského mnicha, došlo k neobvyklému jevu – sklenice s olejem, určeným k pomazání nemocných, se po vyprázdnění znovu zcela naplnila.

Mons. Pasquale Silvestri, farář farnosti sv. Ferdinanda, sloužil mši za účasti více než 500 věřících, z nichž mnozí byli nemocní a přišli s prosbou o uzdravení. Na závěr eucharistie začal kněz pomazávat přítomné věřící olejem, který jim byl pro tuto příležitost zaslán kurií maronitů v Římě. Jak později uvedl, obával se, že množství oleje nebude stačit.

„Olej téměř došel a já měl strach, že se nedostane na všechny,“ uvedl farář ve svědectví, které zaslal i bývalému postulátorovi kanonizačního procesu sv. Charbela. „Když jsem nádobu zavřel a vrátil ji do schránky, všiml jsem si, že je opět plná, dokonce byla težší než předtím. Nevěřil jsem vlastním očím.“ Překvapený Silvestri se vrátil k oltáři a ukázal zázračně doplněný olej věřícím, kteří jeho slova přijali s potleskem a dojetím. 

Následující den přišla do kostela skupina libanonských poutníků. Požádali, zda si mohou k oleji přivonět a dosvědčili, že z něj vychází vůně cedrů, stromů typických pro Charbelovu domovinu.

Farář dodal, že olej byl uložen do bezpečí a je k dispozici k dalšímu zkoumání. „Nejsem žádný divotvůrce,“ zdůraznil. „Ale zde došlo ke vzniku hmoty – a to je vážná věc. V souladu s kanonickým právem jsem událost oznámil postulátorovi kauzy.“

Zázračnému jevu předcházelo ještě jedno silné svědectví – mladá žena z farnosti se podle svých slov téhož dne uzdravila z nádoru prsu. Lékaři předtím pokládali její uzdravení za nemožné. Farář uvedl, že od té doby obdržel dalších několik svědectví o duchovním i fyzickém uzdravení. Všechny požádal, aby své zkušenosti písemně zaznamenali.

Mons. Silvestri prozradil, že úcta ke sv. Charbelovi v jeho farnosti začala nedávno. „Jeho příběh mě zaujal, a tak jsem z úcty pověsil jeho obraz v kostele. Následně se mi zdál sen, ve kterém se na mě sv. Charbel díval a usmíval se, a to mě silně zasáhlo, protože na všech fotografiích je velmi vážný.“ Od té doby se rozhodl sloužit mši svatou ke cti sv. Charbela vždy poslední pátek po dobu měsíců června a července.

Svatý Charbel Makhlouf (1828–1898), kněz a poustevník maronitského obřadu, je známý nejen v Libanonu, ale po celém světě. Za svého života i po smrti byl spojován s mnoha uzdraveními. Papež Pavel VI. ho beatifikoval v roce 1965 a svatořečil v roce 1977. Úcta k tomuto světci je rozšířena nejen mezi katolíky, ale i muslimy či příslušníky jiných náboženství. Jeho život a zázraky tvoří most mezi duchovním Východem a Západem.

Italská biskupská konference se k události zatím nevyjádřila.

Zdroj: CNA

(www.cirkev.cz)

Modleme se za církev, aby nikdy nezapomněla na svůj úkol vést lidi k Ježíši, aby mohli naslouchat Jeho slovu, být Jím uzdraveni a sami se stali hlasateli Jeho poselství – apeloval při generální audienci Lev XIV. na závěr dnešní katecheze. Ukázal v ní Ježíše, který nás svou uzdravující mocí učí komunikovat s ostatními upřímně a rozvážně. Generální audience se Svatým otcem se účastnili i čeští poutníci, kteří jsou přítomni na Jubileu mládeže v Římě.

Papež na úvod poznamenal, že naše doba potřebuje uzdravení. „Náš svět je ovládán atmosférou násilí a nenávisti, která ponižuje lidskou důstojnost.“ Nadměrně také využíváme sociální sítě. „Jsme nadměrně propojeni, bombardováni obrazy, někdy falešnými nebo zkreslenými. Jsme zahlceni množstvím zpráv, které v nás vyvolávají bouři protichůdných emocí,” řekl Svatý otec.

V důsledku toho v nás může vzniknout touha všechno vypnout, nic necítit, uzavřít se do mlčení, protože i naše slova mohou být špatně pochopena. Tak vzniká neschopnost komunikace. Navzdory blízkosti již nedokážeme vyslovit nejjednodušší a nejhlubší věci. Potřebujeme uzdravení.

Obrazem takového uzdravení je evangelijní setkání Ježíše s hluchoněmým mužem, popsané evangelistou Markem. Tento muž je přiveden k Ježíši jinými lidmi, ten ho však odvede stranou, jako by vycítil jeho potřebu intimity a blízkosti.

„Ježíš – jak poznamenal Lev XIV. – mu nabízí především tichou blízkost prostřednictvím gest, která vypovídají o hlubokém setkání: dotýká se uší a jazyka tohoto člověka (srov. v. 33b). Ježíš neužívá mnoho slov, říká jen to, co je v danou chvíli potřeba: „Otevři se!“ (v. 34). Marek cituje tato slova v aramejštině, effatha, jako by chtěl, abychom „naživo“ slyšeli jejich zvuk a dech. Toto slovo, jednoduché a krásné, obsahuje výzvu Ježíše k tomu muži, který přestal slyšet a mluvit. Jako by Ježíš říkal: „Otevři se světu, který tě děsí! Otevři se vztahům, které tě zklamaly! Otevři se životu, kterému se už nechceš postavit!“ Uzavřít se do sebe totiž nikdy není řešením,“ řekl papež.

Svatý otec poznamenal, že ačkoli uzdravený muž začne mluvit, Ježíš mu přesto zakazuje, aby ostatním vyprávěl o tom, co se stalo. Protože „aby člověk skutečně poznal Ježíše, musí projít určitou cestou, musí být s Ním a projít také Jeho utrpením. Až uvidíme Jeho, poníženého a trpícího, až zakusíme spasitelnou moc Jeho kříže, teprve tehdy budeme moci říci, že jsme Jej skutečně poznali. K tomu, abychom se stali Ježíšovými učedníky, neexistují zkratky.“

Na závěr dnešní generální audience vyjádřil papež Lev XIV. hluboký zármutek nad teroristickým útokem v Komandě ve východní části Demokratické republiky Kongo, při němž v noci z 26. na 27. července zemřelo více než čtyřicet křesťanů. Oběti svěřil do Božího milosrdenství a ujistil o svých modlitbách za všechny pronásledované křesťany: „Modlím se za zraněné a za všechny, kdo trpí násilím a pronásledováním.“ Zároveň vyzval představitele na místní i mezinárodní úrovni, aby spojili síly a zabránili opakování podobných tragédií.

Zdroj: vatican.va

(www.cirkev.cz)