Narkoman, kterého zachránila Panna Maria, bude opět přednášet v ČR
Po třech letech se do České republiky vrací Goran Ćurković, muž, jehož životní příběh se stal pro tisíce lidí symbolem naděje a důkazem, že žádný pád není definitivní. V rámci svého únorového turné navštíví také dvě místa olomoucké arcidiecéze, Olomouc a Zlín.
Goranův život deset let utvářely drogy, ulice, krádeže a pobyty ve vězení nebo na psychiatrii. Poté, co se pokusil o sebevraždu a napadl vlastního otce, se zdálo, že cesta zpět neexistuje. Z naprostého dna ho ale vysvobodila víra, Boží milost a zázemí Komunity Cenacolo v Medžugorje. Dnes je Goran šťastným manželem Češky Katky a společně vychovávají rodinu.
Kdy a kde se s ním lze setkat?
V olomoucké arcidiecézi bude veřejně vystupovat na dvou místech:
Zlín, kostel sv. Filipa a Jakuba: úterý 24. února, 18.30
Vedle těchto veřejných setkání Goran navštíví také studenty Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, aby sdílel svou zkušenost s mladou generací, a zavítá i do Prahy, Ostravy a Hradce Králové.
Papež Lev XIV. k postní době: Naslouchat a postit se
5. února 2026 podepsal Svatý otec Lev XIV. své poselství k postní době letošního roku. Jako klíčová témata předkládá naslouchání a postní praxi. V obou těchto aspektech vidí důležitost pro dva rozměry křesťanského života: pozornost vůči Bohu i vůči potřebným.
Na prvním místě zdůrazňuje papež význam naslouchání a připomíná, že Bůh sám naslouchá člověku: „Bůh sám, když se zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, ukazuje, že naslouchání je podstatným rysem jeho bytí: »Viděl jsem bídu svého lidu v Egyptě a slyšel jsem jeho nářek.« (Ex 3,7)“ Proto „zaujmout tento vnitřní postoj přijetí znamená umožnit Bohu, aby nás naučil naslouchat tak jako On“.
Pro tento postoj člověka naslouchajícího naslouchajícímu Bohu je pochopitelně základním zdrojem naslouchání slovům Písma, a to nejen při liturgii. Boží slovo je ovšem spojené s každodenní realitou: „Písmo nás činí schopnými rozeznat hlas stoupající z utrpení a nespravedlnosti, aby nezůstal bez odpovědi.“ Umění naslouchat Božímu hlasu je neoddělitelné od umění naslouchat hlasu trpících.
„Je-li postní doba časem naslouchání,“ pokračuje papež, „je postní sebezápor konkrétní praktickou cestou, jak se připravit na přijetí Božího slova.“ A znovu se vrací k úzké souvislosti s pozorností vůči nejpotřebnějším: odříkání v jídle a pití udržuje bdělost „hladu a žízně po spravedlnosti“. S odvoláním na sv. Augustina připomíná, že smyslem sebezáporu není jen disciplína našich tužeb, ale také jejich rozšíření pro Boha a pro konání dobra.
Nemusí se ovšem jednat jen o sebezápor v jídle a pití: „Začněme tím, že odzbrojíme jazyk, zřekněme se ostrých slov, okamžitých odsudků, přestaňme mluvit zle o nepřítomném, který se nemůže bránit, zanechme pomluv,“ vyzývá Lev XIV., „ať slova nenávisti ustoupí slovům naděje a pokoje“. Jinými slovy: půst nejen od toho, co do úst vchází, ale především co z úst vychází.
Závěrem zve papež právě k takové prosbě o milost, která by prostřednictvím naslouchání a sebezáporu „rozšířila prostor pro hlas druhého“, ať je to hlas Boží nebo lidský. Takto se naše postní cesta stane „cestou osvobození“.
Oficiální překlad celého textu poselství do češtiny se připravuje.
V blízkosti svátku svatého Valentina se koná každoroční připomínka krásy a důležitosti manželství. Více informací najdete na www.tydenmanzelstvi.cz. V rámci letošního týdne jste zváni na zajímavý webinář, který může prohloubit a oživit Vaše manželství. Více se dozvíte na www.cenap.cz.
Biskup Stanislav Přibyl zve ke druhému modlitebnímu setkání Roku smíření. Tentokrát se uskuteční v Mladé Boleslavi v tamním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Ekumenická bohoslužba, kterou povede biskup Stanislav Přibyl je připravena na 10. února v 18.00. Mezi přítomné dorazí k modlitbě také patriarcha Československé církve husitské Tomáš Butta. Účast přislíbili i místní duchovní řeckokatolické církve a nekatolických křesťanských společenství a církví.
Na závěr promluví zástupce německé ambasády, atašé Rüdiger Heinrich, který oslovil věřící už při lednovém setkání Roku smíření během pouti ve Filipově.
„Srdečně zvu všechny, komu leží na srdci téma smíření, hojení ran a hledání pokoje, jak jsme to začali u Panny Marie Filipovské. Budeme opět prosit za vztahy mezi oběma národy a připomínat si nejen hrůzy války, ale také poválečného odsunu německy mluvícího obyvatelstva. Tentokrát i se sestrami a bratry z jiných církví,“ připomněl biskup Stanislav Přibyl.
Mladá Boleslav – za války i po ní
Historik a archivář litoměřického Martin Barus připravil krátký přehled o válečných a poválečných událostech ve městě a okolí.
V Mladé Boleslavi se krutá doba 2. světové války projevila v mnoha rovinách, jak bychom se snad u vnitrozemského českého města ani nenadáli. Za mnohé hovoří, že zde sídlila venkovní služebna gestapa. Už v červnu 1940 bylo z mladoboleslavského hradu vytvořeno internační středisko (někdy se též užívá termín shromaždiště) pro Židy z Mladé Boleslavi, Bělé pod Bezdězem, Debře a Bakova nad Jizerou. Dalších dva a půl roku žilo v rozlehlých a chladných prostorách hradu přes 200 lidí. Ve dnech 13. a 16. ledna 1943 odtud byly vypraveny dva transporty do Terezína, do nichž byli zařazeni také Židé z širšího okolí od Jičína po Mělník. Celkem bylo takto odvezeno 1 043 osob, z nichž jen 48 přežilo.
Ačkoliv obecně vnímáme 9. květen 1945 jako den osvobození, v Mladé Boleslavi má zcela jiné souvislosti. Ve snaze zabránit jednotkám německé armády v dalším ústupu bombardovalo sovětské letectvo právě v tento první den míru řadu měst a dopravních uzlů v Čechách. Mladá Boleslav byla jednou z nejvíce poškozených lokalit – zničeno bylo 32 domů, více jak 500 jich bylo poškozeno a o život přišlo přes 450 lidí. Z toho bylo 145 Čechů a přibližně 300 osob německé národnosti – jednalo se jak o příslušníky německé armády, tak povětšinou uprchlíky z východních oblastí ohrožených frontou. Mezi oběťmi se také uvádí několik dalších osob jiných národností. Shodou okolností byl svědkem náletu také litoměřický biskup Anton Alois Weber, který v převratných květnových dnech vizitoval farnosti na Mladoboleslavsku a uděloval zde biřmování a při náletu byl v nedalekých Plazích, kde se s tamním farářem Vojtěchem Koderou ukryl ve farním sklepě.
Tím však dramatické události nekončily. Ještě odpoledne 9. května došlo k přestřelce mezi místními povstalci a příslušníky jednotek SS, kteří se nakonec vzdali. Místní obyvatelstvo německé národnosti bylo postupně během května internováno. Doloženy jsou pak i různé přečiny, kterých se vůči němu dopouštěl člen tzv. Zajišťovacího oddílu Jiří Roubíček, který byl dokonce za své skutky stíhán, vyšetřován a krátce vězněn – propuštěn však byl v březnu 1947.
Papež Lev XIV. jmenoval novým pražským arcibiskupem Mons. Stanislava Přibyla
2. 2. 2026, 12.01
Papež Lev XIV. jmenoval Mons. ThLic. Ing. Stanislava Přibyla, Th.D., Ph.D., CSsR, novým pražským arcibiskupem a metropolitou české církevní provincie. Dnes, 2. února 2026 v pravé poledne, zveřejnil tuto informaci Svatý stolec a ve stejnou dobu o tom v kapli pražského arcibiskupského paláce informoval apoštolský nuncius v České republice Jude Thaddeus Okolo.
foto Ivana Bužková/Člověk a Víra
Mons. Stanislav Přibyl, dosavadní 21. litoměřický biskup, převezme vedení pražské arcidiecéze od jejího současného arcibiskupa Jana Graubnera jako její 38. arcibiskup a 26. primas český.
„Pax vobis – Pokoj vám“
Pro službu českého metropolity a pražského arcibiskupa si Stanislav Přibyl ponechá své původní biskupské heslo „Pax vobis – Pokoj vám“. „Je to pokoj v tom nejširším slova smyslu, jako Boží dar, který máme za úkol já i všichni lidé dobré vůle nést do společnosti, která často žije v napětí, nejistotě a únavě. Chci být i v pražské arcidiecézi pastýřem, který ve znamení tohoto pokoje naslouchá, povzbuzuje a propojuje,“ uvedl Mons. Přibyl po oznámení svého jmenování.
Jmenovaný arcibiskup zdůraznil, že si ve své nové roli klade za cíl i nadále „utvářet církev jako domov pro všechny věřící, který je ale otevřený všem lidem dobré vůle, především těm, kteří stojí v jakémkoli smyslu slova na okraji společnosti“. Svůj nový úkol přijal od papeže Lva XIV. „s chvěním a vědomím tíhy zodpovědnosti, přesto však v důvěře v Boha a s radostí“.
Mons. Stanislav Přibyl se ujme úřadu pražského arcibiskupa 25. dubna v 11 hodin při slavnosti intronizace (již je nositelem biskupského svěcení). Do té doby zůstává administrátorem (správcem) své původní, tedy litoměřické diecéze.
Pastorační a organizační zkušenost
Mons. Přibyl působil jako duchovní správce v Příbrami na Svaté Hoře, v letech 2002–2008 byl provinciálem redemptoristů a zároveň prezidentem Arcidiecézní charity Praha. V roce 2009 jej tehdejší litoměřický biskup Jan Baxant jmenoval svým generálním vikářem. Od roku 2016 zastával funkci generálního sekretáře České biskupské konference, kde se podílel na koordinaci celocírkevních projektů, komunikaci s veřejností a mezinárodních vztazích. Dne 23. prosince 2023 jej papež František jmenoval 21. litoměřickým biskupem a biskupské svěcení přijal 2. března 2024.
(Více informací o Stanislavu Přibylovi v přiloženém životopise)
Arcibiskup Přibyl: Prioritou je překonat polarizace, překlenout vzdálené břehy
2. 2. 2026, 12.21
Papež Lev XIV. jmenoval dnes, v pondělí 2. února, pražským arcibiskupem dosavadního litoměřického biskupa Stanislava Přibyla. V exkluzívním rozhovoru pro Vatikánská média nově jmenovaný arcibiskup vypočítává mezi svými prioritami práci na překonání polarizace v církvi i ve společnosti, pozornost k hledající mladé generaci a pěstování přátelství ve společenství kněží.
Foto: Martina Řehořova, ČaV
Pane biskupe, co vám v souvislosti s pražskou arcidiecézí obzvláště leží na srdci?
Leží mi na srdci především smír uvnitř církve. Snaha o něj musí být podle mého přesvědčení prvním krokem. Není to záležitost jen církve a jen pražské arcidiecéze. Často to vypadá tak, že když se dostaneme k nějaké myšlence, tak nejprve zkoumáme, kdo to řekl či napsal a pak podle toho hodnotíme obsah. Všechno je příliš ad hominem.
Co se týče pastoračních výzev?
Rezonuje ve mně, to, co říká papež Lev, pokud se obrací k takzvanému „starému kontinentu“ nebo pokud přemýšlí o „starém světě“. Selhalo předávání víry z generace na generaci a je potřeba nové evangelizace. Z reality litoměřické diecéze vím, že tato cesta je nosná. Mám ovšem starost o jakýsi druhý krok, kdy už lidé Krista poznali nebo se s ním někde či nějak setkali, například při různých evangelizačních akcích. Musíme umět hledat cesty, abychom s těmito lidmi dokázali dále hovořit, doprovázet je a uvádět je do křesťanského života.
Jde současně o snahu představit Krista jako osobu, s níž se setkáváme, a která může a má ovlivnit člověku život (Benedikt XVI., Deus Caritas est, 1). Stejně tak je ovšem třeba představovat poklad víry, depositum fidei, který je církvi svěřen, aby jej chránila a sdílela s věřícími i všemi lidmi dobré vůle.
Jak už jsem uvedl v odpovědi na první otázku, shledávám nejen v pražské arcidiecézi, ale ve společnosti obecně velké rozdělení, napětí a názorové bubliny, které se zdají být nepřekonatelné. Je to hodně dané tím, že nás až příliš ovlivňují algoritmy sociálních sítí a zapomínáme na to, že „přátelé“ na sociálních sítích je úplně jiný pojem než je opravdové přátelství mezi lidmi. Jako svou úlohu vidím – a v tom opět zcela souzním s papežem Lvem XIV. – stavět mosty a překonávat bariéry mezi lidmi. Ještě přesněji to znamená propojovat ony sociální bubliny, které neumožňují lidem setkávat se s někým jiným než s těmi, kdo mají podobný nebo stejný názor a místo toho se navzájem hecují ke stále většímu a většímu rozdělení a napětí. Nechci také nikdy zapomenout na to, že Kristus je nad všemi bublinami a zájmovými skupinami a že jen v něm můžeme být skutečně jedno, což je motto papežovy služby –„In illo uno unum“. Ostatně to koresponduje i s mým biskupským heslem „Pax vobis“. Kristus přináší pokoj a v něm jsme jedno.
Bůh je náš společný Otec, my všichni jsme sestry a bratři. Myslím, že je dnes třeba, abychom sami pro sebe i pro svět, v němž žijeme, svědčili o tom, co se o křesťanech říkalo ve Skutcích apoštolů: že jsou to lidé, kteří drželi pevně pohromadě (Sk 2,44 a následující).
Jak chcete pracovat na sjednocení nebo smíření polarizované církve?
Je potřeba spolu mluvit a ještě více je potřeba naslouchat. Učím se to a pomáhá mi v tom synodální proces. Dále je to služba církve ve prospěch lidí. Máme školy, máme charitu, máme mnoho příležitostí, jak přispět k důstojnému každodennímu životu našich bližních. Tam, kde selhává slovo, protože zažíváme inflaci informací, tam je stále ještě velmi mocný skutek lásky. Spoléhám na to, že společné křesťanské svědectví a služba druhým spolu s vysvětlením důvodů naší naděje, jak to říká apoštol Petr ve svém prvním listě (1 Petr 3,15), je něco, co může přispět jak ke sjednocení uvnitř, tak k dobrému jménu navenek.
Praha je spojená s životem a smrtí svatého Jana Nepomuckého, o němž se říká, že je to svatý na mostě. I my máme být podobně jako on „svatí na mostě“ a svým životním postojem propojovat břehy, které se zdají často být nepřekonatelně vzdálené.
Pak je tu téma formace mladé generace. Nelze si nevšimnout, že v některých západních zemích roste nový zájem o katolickou církev. Jaká je situace v tomto ohledu u nás?
Trend je velmi podobný tomu, co se děje v západní Evropě, jen to zatím není tak razantní nárůst jako třeba ve Francii. Vidím to i tady v litoměřické diecézi: křty dospělých rostou, přicházejí i nová povolání. Velmi záleží na osobním svědectví a autenticitě našeho vztahu s Kristem a současně na živém prostředí v církvi. V tom druhém ohledu musíme být skutečně fratelli tutti, bratři a sestry, žít v přátelství.
Jednou z mých priorit je péče o presbyterium. Pokud jako biskup budu s kněžími a jáhny žít ve vztahu založeném na přátelské spolupráci a budovat na tomto lidském přátelství organismus presbyteria, uděláme velký kus práce. Ukážeme tím, že žít v církvi, sloužit církvi a v církvi, prožívat určité části svého života ve společenství církve, je atraktivní, a tím můžeme předat i jiným lidem touhu takto sloužit. Začne to křtem, ale může to pak pokračovat i v nějakém duchovním povolání. – Takovou zkušenost mám z litoměřické diecéze a Praha je od Litoměřic jen hodinu cesty…
Dnes, 2. února 2026, bylo v kapli pražského arcibiskupského paláce oznámeno jmenování Mons. Stanislava Přibyla pražským arcibiskupem. O rozhodnutí Svatého stolce informoval apoštolský nuncius v České republice Jude Thaddeus Okolo.
Papež: Kéž olympiáda podpoří vstřícnost, solidaritu a mír
30. 1. 2026
U příležitosti příjezdu „Kříže sportovců“ do Milána zaslal papež Lev XIV. telegram adresovaný tamnímu arcibiskupovi Delpinimu. Vyjadřuje v něm přání, aby se Zimní olympijské hry 2026 staly impulsem k přátelství a bratrství a posílily vědomí o hodnotě sportu ve službě integrálnímu rozvoji člověka.
Přání, aby sport přispíval k šíření solidarity a pokoje mezi lidmi, formuloval papež v telegramu podepsaném kardinálem státním sekretářem Pietrem Parolinem a adresovaném 29. ledna milánskému arcibiskupovi Mario Delpinimu.
Lev XIV. se v něm duchovně připojuje k těm, kdo se v kostele sv. Babily účastnili slavnosti, během níž byl oficiálně předán Kříž sportovců pro olympijské a paralympijské hry v Miláně a Cortině, které se budou konat od 6. do 22. února.
„Ať tato významná událost vzbudí pocity přátelství a bratrství a upevní vědomí o hodnotě sportu ve službě integrálnímu rozvoji člověka,“ čteme v papežském telegramu. Svatý otec také ujišťuje o svých modlitbách, aby „tyto dny zdravého soutěžení přispěly k budování mostů mezi kulturami a národy a podpořily vstřícnost, solidaritu a mír.
Bazilika Sv. Babily bude po celou dobu her kostelem sportovců v Miláně a nabídne debaty věnované hodnotám sportu s odkazy na vzdělávání a kulturu. Bude také výchozím bodem Tour dei valori dello sport – akce, která chce zdůrazňovat hodnoty sportu a do níž se zapojí tisíce dívek a chlapců ze škol, oratorií a sportovních klubů. Zaměřovat se bude na sport jako lidskou, vzdělávací a komunitní zkušenost.
Svatá brána ve Svatopetrské bazilice bude zapečetěna
16. 1. 2026
Konečné zapečetění čerstvě zazděné Svaté brány ve Svatopetrské bazilice dne 16. ledna dovrší zavírání čtvera svatých bran v papežských bazilikách po ukončení Jubilejního roku naděje.
Obřad zavírání Svaté brány v bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) se konal 13. ledna. Následovala lateránská bazilika sv. Janů 14. ledna, u Svatého Pavla Za hradbami byla jubilejní brána uzavřena 15. ledna.
Takřečení „Sanpietrini“, personál Svatopetrské hutě, který tvoří mimo jiné tesaři, truhláři a elektrikáři, běžně pečující o údržbu baziliky, zopakují, co již vykonali v ostatních třech papežských bazilikách – postaví cihlovou zeď uvnitř kostela, která definitivně uzavře svatou bránu.
Do této zdi bude také uložena tradiční kovová schránka zvaná capsis, bronzová kapsle obsahující oficiální dokumentaci ukončení Jubilea, mince vyražené během jubilejního roku a klíče od svaté brány. Tyto prvky slouží jako hmotné a symbolické doklady Svatého roku. Ve všech papežských bazilikách byly až dosud uchovávány úřední dokumenty z posledního zavírání svatých bran spolu s jejich klíči a několika příležitostnými mincemi spojenými s posledním zapečetěním, které završilo mimořádný jubilejní Rok milosrdenství.
Svatou bránu ve Svatopetrské bazilice slavnostně uzavřel papež Lev XIV. již 6. ledna. Při tomto obřadu zdůraznil, že Svatý rok skončil z hlediska kalendáře, nikoli však v duchovním životě katolické církve.
Litoměřický biskup Stanislav Přibyl vyhlásil první den nového roku 2026 pastýřským listem následujících dvanáct měsíců na severu Čech Rokem smíření.
V pastýřském listu biskup připomíná, že 13. lednový den přesně před osmdesáti lety založili katolíci vyhnaní z někdejších Sudet společenství Ackermann-Gemeinde. Prakticky ihned začali usilovat o smíření v křesťanském duchu.
Nápad věnovat rok 2026 smíření se zrodil na listopadové kněžské radě. Smíření by mělo zahrnovat jak odsun (vyhnání) Němců, tak i modlitby za všechno příkoří, které páchali Němci Čechům. „Sudetoněmecký Landsmanchaft se loni omluvil za to, co Němci udělali Čechům v předválečných letech. Silným impulzem pro mne byla znovu opakovaná omluva při loňském žehnání obnoveného kostela ve Verneřicích. Dotklo se mě to a jak stále opakuji: smíření není nikdy dost,“ zdůrazňuje litoměřický biskup.
Jak říká, území litoměřické diecéze je stále neblaze poznamenané násilím a válkou i děním po ní. „To zlo je stále patrné. A nesmíme přehlížet, že se dělo i z české strany. Je to například masakr Němců v Postoloprtech, v Ústí nad Labem, kde sousedé Němce dokonce topili v požárních nádržích na náměstí nebo je házeli do Labe a stříleli na potkání,“ připomíná biskup.
Každý měsíc roku 2026 se na některých těchto místech uskuteční bohoslužba smíření. „Rád bych to dělal jako biskup této diecéze ve spolupráci s historiky, s místními autoritami, s ekumenou i se staršími bratry ve víře – tedy s židy,“ popisuje Stanislav Přibyl.
Dějiny podle jeho slov změnit nelze, ale je možné přispět k uzdravení, protože „předsudky přežívají a neochota o některých věcech mluvit, neochota přiznat si, že všichni jsme zhřešili, je tu stále.“ Upozorňuje také na trvalé společenské nebezpečí při uplatňování principu kolektivní viny, posuzování bližních podle národnosti, rasy či přesvědčení. „Rád bych, abychom byli ostražití a nedopustili opakování starých a poznaných chyb,“ uzavírá litoměřický biskup.
Plánované akce Roku smíření
Leden: Filipov, mše svatá při tradiční pouti, 13. 1. ve 4.00
Únor: Mladá Boleslav, bohoslužba smíření, 10. 2. v 18.00
Březen: Rovensko pod Troskami, bohoslužba u kříže smíření (asi 5 min. od kostela), 8. 3. od 9.30
Duben: Osek (a Mariánské Radčice), mše svatá, 19. 4. v 10.30
Květen: Terezín – bohoslužba smíření, 9. 5. v 15.00
Červen: Postoloprty a Žatec – mše svatá a pouť ze Žatce 13 km, 3.45 hodin pěšky, 12. 6. v 17.00
Červenec: Svor a Česká Lípa – bohoslužba smíření, 8. 8. v 10.00
Srpen: Ústí nad Labem, 31. 7. ve 14.00 v Krásném Březně, poté Benešův most, zde v 16.00 pietní akt, v 18.00 bohoslužba v kostele
Září: Litoměřice, průvod od dolu Richard přes kasárny pod Radobýlem a bohoslužba smíření na litoměřickém hřbitově, 19. 9. ve 14.00
Říjen: Česká Kamenice, mše svatá, 17. 10. v 10.00
Listopad: Liberec, židovsko-křesťanská modlitba (synagoga) 18. 11. v 18.00
