Události

Nový dokumentární film o svaté Faustině

Nový dokumentární film o Faustině Kowalské

Prezentace filmu „Love & Mercy“  o sv. Faustině Kowalské

Ve Vatikánské filmotéce byl představen dokumentární film o životě apoštolky Božího milosrdenství, sestry Faustiny Kowalské. Snímek nazvaný „Love & Mercy“ má počátek v hlubokém zážitku z četby duchovního deníku sestry Faustiny, přiznal režisér Michal Kondrat. „Pochopil jsem dvýznam Božího milosrdenství a mimořádnost příběhu této řeholnice. Proto jsem se rozhodl natočit dokumentární film, který by všem dovolil poznat její nevšední osudy a velikost Božího milosrdenství,“ během vatikánské premiéry.

„Byl jsem připraven na velkofilm s americkými herci. Ale během produkce pro potřeby scénáristů jsme museli připravit dokumentaci, charaterizovat postavy, které nebyly známé, ale zároveň byly důležité pro film. V době těchto příprav se ukázalo, že jsme se dostali k mnoha faktům, informacím různého druhu ohledně historie obrazu a malíře Kazimirowkého, ale i dalších věcí, které se ukázaly jako velmi cenné. Nemohli jsme to opominout. V souvislosti s tím jsem změnil přístup a rozhodl jsem se udělat film založený na fikci, který by však poukázal na dokumentární , nové skutečnosti, jež mají svoji hodnotu a ukazují poslání sestry Faustiny a její význam.“ – řekl Vatikánského rozhlasu režisér Michal Kondrat.

Dokument, který shromáždil vzácná svědectví mnoha badatelů, provádí diváka všemi etapami života sv. Faustiny, od chvíle, kdy v sedmi letech pocítila povolání k řeholnímu životu, až po obtíže spojené s rozšířením obrazu Božího milosrdenství a kanonizaci sestry Faustiny 30. dubna 2000.

Datum projekce filmu ve Vatikánu nebylo zvoleno náhodně. 6. března roku 1959 totiž Svatý stolec zakázal šíření obrazu Božího milosrdenství, který Faustina nechala namalovat podle instrukcí, jakých se jí dostalo ve zjevení. 22. února roku 1931 popsala ve svém deníku vidění Ježíše, z jehož hrudi vycházejí dva paprsky, spolu s příkazem namalovat obraz podle toho, co spatřila, a doprovodit jej nápisem: Ježíši, důvěřuji ti. Ježíš jí také přislíbil, že kdokoli bude uctívat tento obraz, nezahyne (D. 47-48)

„Obraz Ježíše Milosrdného byl pak rozšířen také díky zásahu tehdejšího krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly. Právě on, když se stal papežem Janem Pavlem II., Faustinu v roce 1993 blahořečil a v roce 2000 svatořečil a při té příležitosti ustanovil neděli Božího milosrdenství“ – připomněl kardinál Salvatore De Giorgi.

O svých přípravách na roli sv. Faustiny hovoří hlavní protagonistka filmu, polská herečka Kamila Kamińska:

„Ihned, jak jsem se dozvěděla, že jsem byla vybraná za sv. Faustinu, rozhodla jsem se, že poprosím o přístup do jejího kláštera. Chtěla jsem vědět, jak se tam žije, přečíst „Deníček“ a další prameny. Záleželo mi na tom, abych se dobře připravila také po duchovní stránce. Přečetla jsem tedy celý deníček. Byla to neuvěřitelná zkušenost, protože se nedá číst prostě jen tak před spaním. Někdy, když jsem se hlouběji nořila do četby, uvědomovala jsem si, jak úžasné je, že šíření kultu Božího milosrdenství a řeč o něm skutečně začíná u Faustiny.“ Říká herečka Kamila Kamińská.

Film „Love & Mercy“ o životě sv. Faustiny Kowalské bude představen během letošního roku ve 34 zemích světa.

(job)

7. března 2019, 15:44
(www.vaticannews.va)

Poselství papeže Františka k postní době 2019

Zveřejňujeme v plném znění český překlad poselství Svatého otce k postní době 2019. Papež František se zamýšlí nad slovy apoštola Pavla: „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.“ (Řím 8,19)

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K POSTNÍ DOBĚ 2019

„Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.“ (Řím 8,19)

Drazí bratři a sestry!

Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství (…) v nichž rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství, „neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím8,24). Tajemství spásy v nás během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.

1. Spása stvoření

Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím8,29) je nedocenitelným darem Božího milosrdenství.

Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený, pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím8,14) a dokáže poznávat a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do přírody, pak koná dobro i pro stvořenía spolupracuje na jeho vykoupení. Proto si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo – oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra sluncesv. Františka z Assisi (srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.

2. Zničující síla hříchu

Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou v Knize moudrostipřipisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec prosadí logika mít všechno hneda mít stále více.

Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil, přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18). V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.

Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí i toho, kdo je jí ovládán.

3. Ozdravná síla pokání a odpuštění

Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery, kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví, i samotné stvoření může „slavit Velikonoce“; může se otevřít novým nebesům a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.

Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí „námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu, modlitby a almužny.

Postit seznamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a v této lásce nacházet pravé štěstí.

Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že vstoupil napoušťstvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenstvís Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Nedopusťme, aby tato příznivá doba uplynula bez užitku! Prosme Boha, aby nám pomohl vydat se na cestu pravé konverze. Zanechme sobectví, nehleďme jen na sebe samotné a obraťme se k Ježíšovým Velikonocům; staňme se bližními pro bratry a sestry v těžkostech a sdílejme s nimi svá duchovní i hmotná dobra. Když takto konkrétně přijmeme do svého života Kristovo vítězství nad hříchem a nad smrtí, budeme na celé stvoření přitahovat jeho proměňující sílu.

Vatikán, 4. října 2018,
slavnost svatého Františka z Assisi

(www.cirkev.cz)

Díky sv. Cyrilovi jsme předběhli Evropu

Připomínáme si 1150. výročí úmrtí sv. Konstantina (Cyrila), jednoho z apoštolů Slovanů, filozofa, jazykovědce a diplomata, spolupatrona Evropy. Proč slavíme jeho památku doma i v Římě, kde je pochován v bazilice sv. Klimenta? A lze dnes vůbec vnímat jeho odkaz bez historických nánosů?

Sv. Cyril a Metoděj z velehradské baziliky na obraze malíře Jana Matejky. Repro KT

„Slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, Slovo, jež krmí lidské duše, Slovo, jež sílí srdce i rozum… Nahé jsou všechny národy bez knih. Neboť kdo přijmou knihy ty, Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje,“ čteme v Proglasu, předmluvě k staroslověnskému překladu evangelií sepsané sv. Cyrilem.

Slovo zde odkazuje jak ke Kristu, tak ve druhé rovině ke vzdělanosti vůbec či k „pokračování vtělení Slova“. Soluňští věrozvěstové se totiž nepodíleli jen na založení českého církevního společenství, ale položili základ české kultuře jako takové, spolu s jazykovou svébytností a její psanou podobou. V knize Je to náš příběh to připomíná teolog, religionista a kazatel Církve bratrské Pavel Hošek.

Spolupatroni Evropy

O zásluhách věrozvěstů Cyrila a Metoděje se při každém výročí píše mnoho. Někdo zdůrazňuje jejich byzantský původ a vazbu naší kultury na východní pravoslaví nebo roli našeho regionu jako „mostu mezi Východem a Západem“. Připomíná se i ekumenická ambice smíření, k němuž dávají předpoklad společné duchovní kořeny, starší než schizma. Jan Pavel II., slovanský papež, bratry ze Soluně ostatně roku 1981 prohlásil za spolupatrony Evropy.

S jejich rolí v našich dějinách se ovšem také manipulovalo – adorací východních kulturních forem, pseudovlasteneckým odporem k německému vlivu nebo nekritickým vzýváním všeslovanství – ať už při národním obrození nebo všudypřítomnou propagandou za komunistické totality.

Pokud těmto nepoctivým výkladům odkazu sv. Cyrila a Metoděje odoláme, spatříme před sebou pravou výjimečnost jejich díla. Zmiňme dva nejdůležitější aspekty: Bratři nenásilnou cestou získali lidové vrstvy obyvatelstva pro Kristovo evangelium, což v porovnání s misiemi v jiných zemích nebylo vůbec samozřejmé. A dále ze staroslověnštiny učinili srozumitelný liturgický jazyk, čímž jsme zdaleka předběhli středoevropské i západoevropské národy.

O dalších hodnotách, kterých byl sv. Konstantin i jeho mladší bratr Metoděj nositelem, se více dozvíte v následujících textech.

(autorka anonce: Tereza Zavadilová) 

(www.cirkev.cz)

 

Papež František manželům: Proste společně o každodenní lásku

V probíhajícím Národním týdnu manželství přinášíme několik rad a tipů papeže Františka na dobré manželství. Přestože jeho promluva k snoubencům a manželům je z roku 2014, její poselství je nadčasové.

Foto: Tiskové středisko Svatého stolce

1. Manželé musí být ochotní stát se „klenotníky

„Manželství je také každodenní prací, mohli bychom říci uměleckou prací, prací klenotníka, neboť úkolem manžela je činit manželku více ženou a úkolem manželky je činit z manžela více muže, a růst spolu také v lidskosti, jako muž a jako žena,“ byla první rada papeže Františka snoubencům a manželům.

2. Manželství je závazek na celý život

„Láska je vztah. Je to tedy skutečnost, která roste, a přirovnáním můžeme říci, že roste a staví se jako dům. A dům stavíme společně, ne sami,“ řekl dále papež František.

3. Manželství nemůže být postaveno jen na citech

„Manželství nemůžete postavit na písku pocitů, které přicházejí a odcházejí, ale musíte ho postavit na skále opravdové lásky, která pochází od Boha,“ pokračoval dále papež František.

4. Důležitá je kvalita manželství

„Vydařené manželství se nezakládá pouze na tom, že dlouho vydrží, ale důležitá je jeho kvalita,“ bylo další doporučení papeže Františka.

5. Proste společně o každodenní lásku

„V modlitbě Otčenáš říkáme: ´Chléb náš vezdejší dej nám dnes´. Manželé se můžou naučit modlit i takto: ´Pane, dej nám dnes naši každodenní lásku´,“ nabídl papež manželům a snoubencům.

6. Používejte tato tři slova: prosím, děkuji, promiň

„Mohu? Smím? Je zdvořilou žádostí, abych mohl vstoupit do života druhého, s respektem a pozorností,“ uvedl papež první slovo, které by nemělo v manželství nikdy chybět, a pokračoval druhým slovem: „Umíme děkovat? Ve vašem vztahu je důležité mít stále na paměti, že ten druhý je pro mě darem od Boha. A za Boží dary se děkuje.“

7. Klíčem ke štěstí je odpuštění

„Všichni víme, že ideální rodina neexistuje, ani ideální manžel nebo ideální manželka. A nebavme se o ideální tchýni… Existujeme my hříšníci. A Ježíš, který nás dokonale zná, nám sdělil tajemství: ´Nikdy nenechte skončit den, aniž byste požádali o odpuštění´,“ znělo další doporučení papeže Františka.

8. Udělejte každý den nezapomenutelným

„Jednejte tak, aby každý den byl opravdovým svátkem, manželství je svátkem, křesťanským svátkem a ne světským. Představte si, že byste na konci oslavy pili čaj. To nejde, bez vína není oslava,“ dodal papež František, jehož tipy na dobré manželství zahrnují lásku, trpělivost a modlitbu. Neboť poté, co si manželé slíbí své ´ano´, již nemůžou čekat s rukama složenýma v klíně, protože manželství je prací a celoživotním závazkem.

(Zdroj: Rome reports)

 

14. února – 1150 let od smrti svatého Cyrila

Dne 14. února slavíme nejen svátek sv. Valentina, ale připomínáme si i památku úmrtí sv. Cyrila. Letos uplyne již 1150 let od smrti tohoto „apoštola Slovanů“. Na 14. února připadá celocírkevní památka obou bratří.

Foto: Jiří Sedláček – Frettie / CC BY-SA 3.0

Konstantin, který krátce před smrtí přijal jako mnich jméno Cyril, a jeho starší bratr Michal, budoucí Metoděj, byli syny vysokého úředníka v Soluni. Cyril odmítl výhodný sňatek, přijal jáhenské svěcení a stal se knihovníkem konstantinopolského patriarchy. Vyučoval později filozofii, ale roku 858 nechal učitelské činnosti a uchýlil se do kláštera v Bíthýnii, kde žil už několik let jeho bratr Metoděj.

V roce 860 odešel Cyril spolu se svým bratrem k Chazarům u Kaspického moře, kde nalezli ostatky sv. Klimenta, čtvrtého římského papeže. Na žádost knížete Rastislava pak odešli Cyril i s Metodějem jako věrozvěsti na Velkou Moravu.

Cyril vytvořil slovanské písmo, jehož abeceda měla 38 písmen odvozených z písmen řeckých, hlaholici, která se během dalších staletí zjednodušila na cyrilici. Také přeložil do staroslověnštiny evangelia, apoštolář, misál a žaltář a napsal ke čtyřem evangeliím předmluvu, tzv. Proglas. Bratři na Velké Moravě působili přes tři roky, ale jejich činnost vzbudila nevoli bavorského biskupství; obzvlášť byla napadána církevněslovanská řeč v liturgii. Kníže Rostislav snil o vlastní církevní provincii, která by byla na říšské církvi nezávislá. Cyril se teda vydal do Říma, a byl slavnostně přijat papežem Hadriánem II., kterému předal ostatky sv. Klimenta.

Oba bratři výtečně obhájili své misionářské metody a bohoslužba ve staroslověnštině byla schválena. Za svého pobytu v Římě Cyril onemocněl a vstoupil zde do kláštera. Po padesáti dnech podlehl nemoci a 14. února 869 zemřel. Jeho tělo bylo pochováno v bazilice sv. Klimenta, kde je dodnes uctíváno. Cyril bývá zobrazován jako řeholník s knihou Písma svatého, které přeložil, někdy s andělem a s obrácenými pohany u svých nohou.

Metoděj se po smrti bratra Cyrila vrátil na Velkou Moravu, kde dál horlivě šířil křesťanství. V posledních letech života také pokračoval v překladu Bible a bohoslužebných knih. Zemřel na Moravě 6. dubna 885 a byla za něj hned ve třech řečech (latinsky, řecky a slovansky) sloužena mše svatá. Pochován byl v hlavním moravském chrámu na levé straně ve zdi za oltářem Bohorodičky Marie. Dosud se však nezjistilo, kde tento mariánský chrám stál. Žáci věrozvěstů po vyhnání z Moravy odešli působit do Bulharska a Chorvatska. Užívání slovanského jazyka v bohoslužbě zakázal papež Štěpán VI. 11 let po Metodějově smrti.

Bratrům ze Soluně vděčíme za křesťanskou víru i kulturu, jejíž přijetí nás zařadilo mezi civilizované národy. S liturgií v národním jazyce předešli dobu o 11 století. Až II. vatikánský koncil v letech 1962-65 jim dal za pravdu, že při liturgii se sluší chválit Boha všemi místními jazyky.

Na Moravě byli oba věrozvěsti již ve 14. stol. uctíváni jako patroni. Centrem úcty se stal cisterciácký kostel na Velehradě, vysvěcený v roce 1228. K oficiálnímu svatořečení došlo v roce 1880. Jejich památka byla původně stanovena na 20. března. V roce 1863 byla pro České země a Slovensko změněna Piem IX. na slavnost 5. července., zatímco v martyrologiu je pro celou ostatní církev datum jejich památky stanoveno na 14. února. V roce 1863 byli Cyril a Metoděj prohlášeni za patrony všech slovanských národů a papež Jan Pavel II. je 31. prosince 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy s odůvodněním, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy. Tento papež také vydal v roce 1985 encykliku Slavorum apostoli (Apoštolové Slovanů) jako připomínku evangelizačního díla svatého Cyrila a Metoděje.

17. února v 10.00 hodin bude v bazilice sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě slavena mše svatá k tomuto významnému jubileu. Hlavním celebrantem bohoslužby bude arcibiskup olomoucký Jan Graubner. Mši svatou bude přenášet živě i TV Noe.

U příležitosti společné cesty předsedů poslaneckých sněmoven českého a slovenského parlamentu na česko-slovenskou připomínku 1150 let od smrti sv. Cyrila v Římě (21.-22. března) byla ustanovena i delegace za ČBK – biskup Ladislav Hučko a biskup Antonín Basler. Hlavními body programu by měla být bohoslužba v bazilice sv. Klimenta spojená s pietním aktem u hrobu sv. Cyrila, soukromá audience u Svatého Otce a oslava  95. narozenin kardinála Tomka.

(Zdroj: catholica, edejiny)

(www.cirkev.cz)

Papež František: V křesťanské modlitbě není místo pro individualismus

Během středeční audience zazněla další část cyklu katechezí věnovaných modlitbě Otčenáš. Papež František pokračoval promluvou nazvanou „Otec nás všech“ a zdůraznil, že Ježíš nechce pokrytectví. Proto v modlitbě Otčenáš chybí jedno slovo, není v ní prostor pro individualismus, ale naopak nás zve k soucitu. Před závěrečným požehnáním papež připomněl evangelizátory slovanských národů a spolupatronů Evropy – sv. Cyrila a Metoděje, jejichž památku budeme zítra slavit.

Foto: Tiskové středisko Svatého stolce

Naučme se modlit, jak nás to naučil Ježíš

Po úryvku z Lukášova evangelia, kde Ježíš velebí svého Otce, že skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým (Lk 10,21-22), pokračoval papež František v cyklu katechezí věnovaných modlitbě Otčenáš, abychom i my se naučili modlit tak, jak nás to naučil Ježíš.

„On řekl: když se modlíš, vejdi v tichosti do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci! Ježíš chce, aby jeho učedníci nebyli jako pokrytci, kteří se modlí ve stoje na nárožích, aby byli lidem na očích. (srov. Mt 6,5-6) Ježíš nechce pokrytectví,“ uvedl papež na úvod.

Pohled na Boha je modlitbou

Pravá modlitba je ta, která se uskutečňuje v tajemství svědomí, v srdci: skrytě, jen Bůh ji vidí. Já a Bůh,“ pokračoval dále papež František. Taková modlitba totiž odhaluje faleš, neboť před Bohem není možné nic předstírat, Bůh nás zná takové, jací jsme.

„V jádru rozhovoru s Bohem je tichý dialog, jakoby se setkaly pohledy dvou osob, které se milují: člověk a Bůh, setkávají se jejich pohledy a toto je modlitba. Dívat se na Boha a nechat na sobě spočinout Boží pohled, toto znamená modlit se… Je to krásná modlitba,“ zdůraznil papež František.

Přestože modlitba učedníků je důvěrná, nespadne do intimity. „V tajemství svědomí křesťan nezanechává svět za dveřmi svého pokojíku, ale ve svém srdci si nese do modlitby lidi, situace, problémy a spoustu věcí…,“ řekl dále Svatý otec.

Jedno slovo v modlitbě Otčenáš chybí. Jaké?

„Kdyby se vás někdo zeptal, co je základem modlitby Otčenáš, tak není jednoduché odpovědět. Ale chybí tam jedno slovo, které v dnešní době, a možná stále, mají všichni ve velké úctě. Chybí tam slovíčko ´´. Nikdy se tam nevyslovuje ´já´,“ zdůraznil papež František, který dále pokračoval:

„Ježíš nás učí, abychom se modlili se slůvkem na rtech ´ty´, neboť křesťanská modlitba je dialogem: ´posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá´. A poté přechází k ´my´. Celá druhá část modlitby Otčenáš je v 1. osobě množného čísla: ´Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého´.“

Dokonce i ty nejzákladnější lidské potřeby, jako je potrava k zahnání hladu, jsou uvedené v množném čísle. „V křesťanské modlitbě totiž nikdo neprosí o chléb pro sebe: žádá ho pro všechny chudé na celém světě,“ vysvětlil papež a dodal: „Nezapomeňte na to, že chybí slovíčko ´já´, ale že se modlíme slovy ´ty´ a ´my´.“

V křesťanské modlitbě není místo pro individualismus

„V rozhovoru s Bohem není místo pro individualismus,“ řekl papež a dodal, že není vznešenější modlitby než té, kterou Bohu přednášíme ve společenství bratří a sester. Poté papež vyprávěl příběh, jak mu jednou jeden kaplan položil otázku, jaký je opak k ´já´ a on mu na to nevinně odpověděl ´ty´. „Toto je začátek války. Opak ke slovu ´já´ je ´my ´, mír je, kde jsme společně. Byla to pěkná lekce, kterou mi ten kněz udělil,“ dodal papež.

Nemějme srdce kamenné 

V modlitbě křesťan přednáší těžkosti těch, kteří žijí v jeho blízkosti„Když je večer, předkládá Bohu všechny těžkosti, se kterými se během dne setkal, předkládá před Něho mnoho tváří přátel a také nepřátel; nezbavuje se jich jako nebezpečného rozptýlení. Pokud si někdo nevšimne, že je kolem něho spousta lidí, kteří trpí, pokud se nepohne nad slzami chudých, pokud je závislý na všem, tak to znamená, že jeho srdce je z kamene,“ zdůraznil papež František a doporučil, aby v tomto případě ten člověk prosil Pána, aby se ho dotkl Svým Duchem a zjemnil jeho srdce:

„Dotkni se, Pane, mého srdce. Je to krásná modlitba: Pane, dotkni se mého srdce a zjemni ho, abych mohl pochopit a převzít všechny problémy a bolesti druhých.

Mějme soucit

Kristus nikdy neprocházel kolem bídy světa, aniž by se Ho to dotýkalo: pokaždé, když vnímal osamění, bolest těla a ducha, silně ho zasáhl soucit, jako ho pociťuje matka na svém těle. „Tento výraz, který je ´velmi křesťanským´, – cítit soucit je jedním z klíčových sloves evangelia,“ zdůraznil papež František a připomněl podobenství o milosrdném samaritánovi.

Jsme v modlitbě otevřeni k volání druhých?

„Můžeme si tedy položit otázku: když se modlím, jsem otevřený k volání druhých lidí, blízkých i vzdálených? Nebo myslím na modlitbu jako na nějaký druh anestetika, abych se uklidnil? Odpovězte si každý sám,“ vyzval papež k zamyšlení a dodal, že v tom druhém případě by to bylo jedno velké nedorozumění a taková modlitba by již nebyla modlitbou křesťanskou. „Neboť to ´my´, kterému nás Ježíš naučil, nám brání v tom, abychom byli sami v klidu, ale probouzí v nás zodpovědnost za naše bratry a sestry,“ dodal Svatý otec.

Bůh hledá každého člověka

Jsou lidé, kteří zjevně Boha nehledají, ale přesto nás Ježíš vyzývá, abychom se modlili i za ně, neboť Bůh tyto lidi hledá ze všeho nejvíce. Ježíš nepřišel zachránit zdravé, ale nemocné a hříšníky, tj. všechny, protože, kdo si myslí, že je zdravý, ve skutečnosti není. „Když pracujeme pro spravedlnost, nesmíme se cítit, že jsme lepší než druzí: Otec dává svému slunci svítit na zlé i dobré (Mt 5,45), Otec miluje všechny. Naučme se od Boha mít rádi všechny, na rozdíl od nás, kteří máme rádi jen někoho,“ vyzval papež v závěru své katecheze.

„Svatí i hříšníci, všichni jsme milovanými dětmi jednoho Otce. A na sklonku života budeme souzeni dle lásky. Ne dle lásky citů, ale podle konkrétní a soucitné lásky podle slov evangelia: ´Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili´ (Mt 25,40),“ uzavřel papež František své další zamyšlení nad modlitbou Otčenáš.

Papež František připomněl sv. Cyrila a Metoděje

Před závěrečným požehnáním připomněl Svatý otec sv. Cyrila a Metoděje: „Zítra budeme slavit památku sv. Cyrila a Metoděje, evangelizátorů slovanských národů a spolupatronů Evropy. Ať nám jejich příklad pomáhá, abychom se v každém prostředí stávali učedníky a misionáři konverze těch vzdálených i blízkých. Jejich láska k Pánu, ať nám dává sílu, abychom zvládli každou oběť, aby se evangelium stalo základním pravidlem našeho života.“

(Zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce)

Papež František ukončil svoji návštěvu SDM 2019

Příští Světový den mládeže 2022 se bude konat v portugalském Lisabonu. Papež František to oznámil při závěrečné nedělní mši svaté, kterou v panamském městském parku navštívilo zhruba 700 tisíc lidí. V průběhu dne Svatý otec ještě navštívil Dům dobrého Samaritána, kde se setkal s mladými lidmi, kteří se nacházejí v různých náročných situacích. Poslední setkání pak patřilo dobrovolníkům, kteří se starali o hladký průběh SDM.

Foto: Vojta Pospíšil / ČaV

S Pannou Marií říkejte ´ano´snu, kterým vás Bůh obdařil,“ řekl Svatý otec ve své homilii. Papežovo závěrečné poselství stovkám tisíc účastníků Světového dne mládeže a poutníkům z celého světa lze shrnout jedním slovem: „Nyní“.

Ježíš odhaluje Boží přítomnost. Ježíš je časem Boha, který každou situaci a každý prostor ospravedlňuje a činí příhodným. V Ježíši začíná a ožívá přislíbená budoucnost. Bohužel my ne vždycky věříme, že Bůh může být tak konkrétní a všední, tak blízký a skutečný.

Protože „blízký a každodenní Bůh, přítel a bratr vyžadují, abychom se zajímali o naše okolí“. „Bůh je skutečný, protože láska je skutečná,“ zdůraznil papež František.

Papež popsal nebezpečí života, kdy člověk žije v „jakési čekárně, kde posedává, dokud není povolán“. Jak dospělí, tak i mladí lidé pak riskují, že „vaše Nyní nepřijde„, řekl Svatý otec. „Ne zítra, ale nyní. Uvědomte si, že máte misi a buďte naplnění láskou. Můžeme mít všechno, ale jestliže postrádáme vášeň lásky, nemáme nic,“ dodal Svatý otec.

Papež poté vyzval všechny mladé lidi, aby nebyli „paralyzováni strachem a vyloučením, spekulacemi a manipulacemi“. Důležité je, aby rozpoznali „konkrétní, blízkou a skutečnou lásku“ Ježíše. Pán a jeho poslání nejsou „něco dočasného“, řekl papež František, „jsou náš život“.

Poté papež navštívil Dům dobrého Samaritána, kde se setkal s lidmi, kteří se nacházejí v obtížných životních situacích. Tam se pomodlil mariánskou modlitbu Anděl Páně a promluvil k účastníkům setkání.

Během přípravy na toto setkání jsem si mohl přečíst svědectví jednoho z obyvatel zdejšího domu, které mne velice oslovilo, protože říká: ´Tady jsem se znovu narodil´. Tady se neobrozují jenom ti, které bychom mohli nazvat ´primárními dobrodinci´ vašich domů; tady se prostřednictvím milosrdné lásky rodí a obnovuje církev a víra,“ řekl papež František.

Všech 18 klientů tohoto domu žije s HIV/AIDS a jsou oběťmi nejen této nemoci, ale i předsudků, nevědomosti a strachu, které ji doprovázejí. Tito lidé ve věku od 16 do 60 let byli odmítnuti a opuštěni svými rodinami. Avšak slogan charitního domu říká: „Sem nikdo nepřichází zemřít„. Naopak tam přicházejí zotavit se a znovu objevit plnější rozměr svého života.

Svoje poslední setkání před odletem do Říma pak papež František věnoval dobrovolníkům, kteří zajišťovali hladký průběh SDM 2019. Jako výraz své vděčnosti pro ně uspořádal setkání na stadionu Rommela Fernandeze, kam přišlo zhruba 15 tisíc těchto dobrovolníků.

Papež František ocenil, že věnovali svůj čas, energii a prostředky organizaci SDM. „Mohli jste jednoduše dělat něco jiného, ale rozhodli jste se být součástí této události,“ řekl a připodobnil jejich úsilí k Ježíšovu zázraku rozmnožení „nejen chlebů, ale i naděje“.

Ve večerních hodinách se pak vydal papež František na zpáteční cestu do Říma, kam dorazil dnes kolem poledne.

(Zdroj: Vatican News)

Šest set tisíc mladých na sobotní vigilii se Svatým otcem

Mše svatá spojená se svěcením oltáře v katedrální bazilice Santa Maria la Antigua za účasti kněží, zasvěcených osob a představitelů laických hnutí, oběd s mladými v semináři San José a vigilie v metropolitním parku sv. Jana Pavla II. To vše bylo na programu Svatého otce v Panamě v sobotu 26. ledna.

Foto: Vatican Media

V sobotu v devět hodin ráno panamského času se papež vydal do čtvrti Casco Viejo, do nedávno zrekonstruované katedrály Panny Marie La Antigua, která patří ke klenotům latinskoamerické architektury. Zde se papež setkal s duchovenstvem Panamy – kněžími, řeholnicemi a členy církevních sdružení a hnutí. Katolíci tvoří v této zemi 89 % ze čtyř milionů (4 098 000) jejích obyvatel.

Během slavnostní liturgie, při níž papež František posvětil nový oltář, kázal Svatý otec na úryvek z Janova evangelia (4, 19-24), popisující Ježíšovu rozmluvu se Samaritánkou. Hlavním námětem jeho reflexe byla evangelní zmínka o „únavě“, která přiměla Ježíše, aby se posadil u studny a požádal přicházející samařskou ženu o vodu. „Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat ´Pánovu únavu´, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).“

Papež pak zmínil příčiny a motivy specifické únavy duchovenstva, poukázal na „celou škálu břemen, která je třeba nést“ a obrátil pozornost k jinému typu únavy, která je spíše záludným pokušením, jež nazval únava z naděje.„Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.“

Potom se Svatý otec odebral do kněžského semináře, který je jedním z nejstarších v Latinské Americe (založen v roce 1612). V dnešní moderní budově studuje padesát kandidátů kněžské služby. Tady se konal tradiční, společný oběd papeže s deseti účastníky Světového setkání mládeže, jejichž jména určuje los.

Posledním bodem sobotního programu papežovy návštěvy byla vigilie Světového dne mládeže, které se zúčastnilo 600 tisíc lidí.

Tři životy. Tři příběhy. Tři svědectví o víře, naději a lásce. To byly inspirace za úvahami papeže Františka k zástupům mladých, kteří se shromáždili v rámci Světového dne mládeže v Metro Parku (parku Jana Pavla II.) poblíž města Panamy. „Pán je první, kdo říká ano“, řekl papež. „On chce, abychom ano říkali společní s Ním, vyzývá nás, abychom byli součástí jeho příběhu lásky.“ František dále nazvali Pannu Marii jako „influencerku“ Boží. Právě z Matky Boží bychom si měli vzít příklad, jak důvěřovat v Boží lásku a sliby. Jen tak se i my můžeme stát skutečnými „influencery Boha“.

„Přijměte svůj život s jeho křehkostí a protiklady, protože jen tak to, co milujete, může být zachráněno a jen tak to, co přijmete, může být přeměněno,“ řekl mimo jiné papež František na sobotní vigilii.

Video z vigilie zde v krátkém videu:

(Zdroj: Vatican News)