Papež František požádal děti, které se sešly na Olympijském stadionu Římě v rámci prvního Světového dne dětí, aby se modlily za své vrstevníky, kteří trpí válkou a nespravedlností. Povzbudil je také, aby i nadále snily o lepší budoucnosti.

Přibližně 50 tisíc dětí pocházejících z celého světa se v sobotu odpoledne sešlo na římském olympijském stadionu, aby se v rámci historicky prvního Světového dne dětí setkaly s papežem Františkem. Hlavním tématem akce byl mír.

Papež svůj projev zahájil poznámkou, že v dětech „všechno mluví o životě a budoucnosti“ a zopakoval, že církev je jako matka, která přijímá a doprovází s něhou a nadějí. Vysvětlil, že ke svolání Světového dne dětí ho inspirovalo setkání s dětmi, které se konalo loni v listopadu ve Vatikánu. „Uvědomil jsem si, že náš rozhovor musí pokračovat a rozšířit se na více dětí a mladých,“ dodal Svatý otec.

Dále se společně s dětmi ptal na řadu otázek, přičemž vycházel z válek, které zuří v některých částech světa. „Jste smutní z válek? Je válka hezká věc? Je mír krásný?,“ dotazoval se Svatý otec a vyzval mladé posluchače k modlitbě za děti, které trpí válkami, nemohou chodit do školy, mají hlad nebo jsou zanedbávané. 

Po úvodním projevu papež František pokračoval v dialogu s dětmi, při kterém mu děti zastupující pět kontinentů položily několik otázek: „Jsou děti, které nemohou uspokojit své základní potřeby. Všichni bychom si měli být rovni, ale není tomu tak,“ přiznal papež František. „Děje se to kvůli sobectví, kvůli nespravedlnosti… Pracujme všichni na tom, aby na světě nebylo tolik nespravedlnosti,“ uvedl papež v odpovědi na jednu z otázek, jak pomoci trpícím dětem. Papež František poté všechny požádal, aby v tiché modlitbě pamatovali na děti, které nemají co jíst. 

Na závěr Svatý otec povzbudil děti, aby šly kupředu s odvahou a radostí a vyzval je, aby se s ním společně pomodlily Zdrávas Maria. 

Děti se s papežem setkají ještě jednou v neděli na Svatopetrském náměstí, kde bude předsedat mši svaté k na slavnost Nejsvětější Trojice. 

(www.cirkev.cz)

Osobnost kardinála Josefa Berana připomnělo mezinárodní kolokvium v Papežské koleji Nepomucenum, kde 17. května 1969 zemřel. “Průzračná osobnost, muž jasných voleb a odvahy,” řekl o něm Johan Ickx, ředitel Historického archivu vatikánského státního sekretariátu.

Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran prošel nacistickými koncentračními tábory v Terezíně a Dachau. Po komunistickém převratu strávil 14 let v internaci pod trvalým dohledem tajné policie. Od roku 1965 žil ve vynuceném exilu v Římě, který přijal z poslušnosti, jako oběť pro dobro své arcidiecéze, s nadějí, že vatikánská diplomacie se s režimem domluví na přijatelném administrátorovi, který vystřídá kolaborujícího generálního vikáře. Poslední čtyři roky života pak působil v Papežské koleji v Nepomucenu. Když 17. května 1969 kardinál Beran umíral, papež Pavel VI. se vydal k jeho lůžku. Dorazil do Nepomucena právě ve chvíli, kdy odešel na věčnost. „I kvůli němu se modlím za tu krásnou zemi, která se jmenuje Československo,“ řekl tehdy papež. Označil Berana za „pilíř víry“ a velkou osobnost své doby.

Mezinárodní kolokvium, které proběhlo ve středu 15. května pod záštitou českého velvyslance při Svatém stolci Václava Kolaji a rektora Papežské koleje Nepomucenum P. Romana Czudka, se zúčastnil prefekt Dikasteria pro svatořečení kardinál Marcello Semeraro a moderoval ho profesor P. Marek Inglot SJ, předseda Papežského výboru historických věd. Pozvání přijal také někdejší Beranův sekretář a posléze dlouholetý profesor Lateránské univerzity P. Karel Skalický, který 20. května oslaví 90. narozeniny, a ředitel Historického archivu sekce pro vztahy se státy vatikánského státního sekretariátu Johan Ickx. Beranovo rodné Plzeňsko reprezentoval biskup Tomáš Holub a hejtman plzeňského kraje Rudolf Špoták.

Pohled na Beranovu postavu z různých historických perspektiv a pozic oživilo zjištění, že v osobě prof. Skalického a kardinála Semerara usedli vedle sebe učitel a student téže univerzity. Osobní nota zaznívala i v příspěvku dnešního prefekta pro svatořečení, když vzpomínal na své první setkání s Beranem ve svém rodném apulijském městečku.

Okamžiky předcházející Beranovu odchodu na věčnost vylíčil s nezaměnitelnou opravdovostí osobní účasti profesor Skalický. Od oznámení fatální diagnózy, přes (do kněžského srdce hluboce vepsaná) slova proměňování při mši, kterou Josef Beran sloužil ještě pár hodin před smrtí, po papežovo sklonění a polibek právě zemřelého. Plným pevným hlasem odrecitoval na závěr svůj deníkový záznam z onoho 17. května před 55 lety: “Dokonáno jest, Jediný, Svatý a Pravdivý, jenž drží Davidův klíč, ti řekl: Znám tvé zkoušky a tvou chudobu. Ale vždyť jsi bohatý! Pojď, Požehnaný Otce mého. A uchopiv tě svou rukou, jako ty jsi ho uchopil svou rukou nedlouho předtím, vydávaje o tom bílém chlebě svědectví, že to je Beránek Boží, postavil tě po své pravici a navěky utvrdil, Boží Berane.”

Jiná byla přirozeně perspektiva původem belgického historika, Johana Ickxe, odborníka na období pontifikátu Pia XII., ale také na otázky spojené s vatikánskou Ostpolitik. Z Beranova životopisu vyzdvihl momenty, které zpravidla zůstávají v pozadí: Předně jeho velké intelektuální kvality a zároveň realistickou pokoru, s níž se vzdal svého snu o studiu medicíny kvůli materiálním podmínkám své rodiny. S odkazem na monografii Stanislavy Vodičkové – kterou četl ve francouzském překladu a všem vřele doporučil – pak upozornil na jeho vstup k dominikánským terciářům, kde si zvolil jméno Tomáše Akvinského, což “není pro každého”. A nakonec zařadil Berana po bok dalších tří velkých církevních disidentů minulého století: kardinálů Wyszyńského, Mindszentyho a Stepinaće, jejichž spisy v archivu státního sekretariátu svým rozsahem “okamžitě uhodí do očí”. (Připojil rovněž postřeh, že až budou otevřeny archivy pontifikátu Jana XXIII. dokumentující jeho Ostpolitik, tato dokumentace se ještě zmnohonásobí.) “Beranova osobnost je velmi krásná. V rámci jmenované čtveřice má zcela vlastní cestu, průzračnou, vyznačenou jasnými rozhodnutími, odvážnou,” řekl dr. Ickx. Připomněl, že Beran ve své pevnosti nejprve přistoupil na internaci, čtrnáct let byl ve dne v noci sledován, a přesto nakonec dokázal přitakat rozhodnutí vatikánské diplomacie. Dr. Ickx upozornil, že to vůbec nebylo snadné: přistoupit na Casaroliho linii, totiž linii kompromisu, pro muže jako Beran nemohlo být snadné najít pokoj ve svědomí.

Na závěr Johan Ickx zrekapituloval současný stav beatifikačního procesu kardinála Berana: v březnu 2019 začala římská fáze procesu, v listopadu 2021 byl jmenován nový postulátor, v prosinci 2023 proběhlo zasedání historické komise a chybí tedy teologická komise a komise kardinálů. Čeká se rovněž na potvrzení zázraku na přímluvu tohoto Božího služebníka.

(www.cirkev.cz)

Před dosud uzavřenou Svatou bránou, v atriu baziliky sv. Petra, proběhl dnes v podvečer obřad vyhlášení Svatého roku 2025. Byla přednesena bula Spes non confundit (Naděje nezklame), kterou pak papež František předal symbolicky arcikněžím papežských bazilik a představitelům vatikánských úřadů zodpovídajících za evangelizaci.

„Kéž se Jubileum stane pro každého příležitostí k oživení naděje.“ (č. 1). V tomto klíči můžeme číst text buly Spes non confundit (Naděje nezklame), kterou papež František vyhlásil Svatý rok 2025. Obrací se v ní ke všem lidem, nejen striktně ke katolíkům, „neboť v srdci každého člověka je obsažena naděje jako touha a očekávání dobra“ (č. 1). Křesťanské společenství se tímto způsobem stává nositelem obsahu, který přesahuje její vlastní církevní hranice a chce se dotknout srdce a mysli každého člověka.

Papežská bula nabízí rovněž nový interpretační klíč k tématu odpustků, které bylo vždy úzce spjato s tzv. Milostivými léty. Čteme v ní, že „odpuštění nemění minulost, nemůže změnit to, co se již stalo; a přesto může odpuštění otevřít cestu ke změně budoucnosti a umožňuje žít jinak, bez zášti, nevraživosti a pomstychtivosti. Budoucnost osvícená odpuštěním umožňuje číst minulost jinýma očima, vyjasněnějšíma, i když je stále zkrápěná slzami“ (č. 23). Dnešní kultura je stále méně ochotná odpouštět a stále více inklinuje k pomstě a zášti. A toto vnitřní nastavení nevede k naději, nýbrž k zoufalství, protože brání člověku dosáhnout štěstí. 

Spes non confundit je nová v tom, že předkládá události Svatého roku v jednotě hlásání a znamení, která činí jeho obsah zřejmým a konkrétním a vnímá obraz jako hlavní referenční bod v komunikaci. Slavnostní papežský dokument proto vypočítává seznam znamení, které slova o naději konkretizují. Zmiňuje vězně, pro které papež František zamýšlí otevřít “Svatou bránou” přímo ve vězení, “aby se stala symbolem , který vybízí hledět kupředu v naději s novým nasazením” (č. 10), vybízí biskupy, aby se stali mluvčími v kauzách jako je zrušení trestu smrti, aby stáli za mladými i starými lidmi, za nemocnými, uprchlíky, migranty a uprchlíky. 

V duchu Milostivého léta papež vybízí ke krokům, které mohou být dalekosáhlým znamením naděje, jako je  „odpuštění dluhů zemím, které je nikdy nemohly splatit”, neboť spíše než o velkorysost jde je věc spravedlnosti. K vyznavačům Krista se obrací s apelem na jednotu křesťanů a připomíná 1700. výročí prvního ekumenického koncilu v Niceji.

Pro pochopení významu jubilejní buly je dobré zastavit se u naděje, jako nejopomíjenější z teologálních ctností. Důraz na víru a lásku přinesl do jisté míry zapomenutí toho, co je rozhodující a první obsah zvěstování: spásy přinesené Kristem a Jeho příslib věčného života. Papež František se s velkým zaujetím obrací k tomuto tématu a píše: „Na základě naděje, v níž jsme byli spaseni, při pohledu na čas, který se plyne, máme jistotu, že dějiny lidstva a dějiny každého z nás nesměřují ke slepému bodu nebo do temné propasti, ale směřují k setkání s Pánem slávy. Žijme tedy v očekávání Jeho návratu a v naději, že v Něm budeme žít navždy“ (č. 19). Bulla se tomuto tématu dlouze věnuje a předkládá velké otázky, které často vyvěrají z hloubi srdce, ale ne vždy nacházejí odpověď. Ve zkratce papež František odpovídá: „Co bude s námi tedy po smrti? S Ježíšem za tímto prahem je věčný život, který spočívá v plném společenství s Bohem, v kontemplaci a účasti na jeho životě v nekonečné lásce. To, co nyní prožíváme v naději, tehdy uvidíme ve skutečnosti (č. 21).“

Papež František v bule vyhlašující Svatý rok chce v této historické chvíli, poznamenané odmítáním naděje, apelovat na naději, nabízet cestu naděje a naději oživovat. A zároveń ujistit, že uprostřed dramatických životních událostí může člověk spoléhat na solidaritu a bratrství, jež zahrnuje všechny pod Kristovým Křížem, který je kotvou naděje. 

Co je to papežská bula?

Jubilejní neboli Svatý rok se slaví každých 25 let. Poprvé byl vyhlášen v roce 1300 bulou Bonifáce VIII., která je dodnes uložena ve Vatikánské apoštolské knihovně. Papežská bula je dokument opatřený pečetí papeže, a proto je po privilegiu nejautoritativnějším a nejslavnostnějším z dokumentů římského biskupa. Termín pochází z latinského bulla, což znamenalo olověnou pečeť zavěšenou na dokumentu, a teprve zhruba od 14. století se začal používat pro dokumenty opatřené takovouto pečetí. Používání olověné pečeti je doloženo u papežů od 6. století. Pro dokumenty zvláštního významu se místo olova používalo zlato.

Od 13. století se termínem bula začaly označovat dokumenty s olověnou pečetí, aby se odlišily od apoštolských breve, jejichž pravost se ověřovala voskovou pečetí s motivem rybářského prstenu, a od těch, které pečeť neměly vůbec. Od konce 18. století byla olověná pečeť nahrazena červenou pečetí s vyobrazením sv. Petra a Pavla a jménem vládnoucího papeže. Dnes je bula jediným dokumentem, v němž se papež označuje jako episcopus servus servorum Dei (biskup služebník služebníků Božích).

František dosud vydal jednu bulu Misericordiae vultus, kterou vyhlásil mimořádný Svatý rok milosrdenství 2015. Poslední předchozí bulu Incarnationis misterium z roku 1998 vydal svatý Jan Pavel II. u příležitosti Velkého jubilea roku 2000.

Celý text buly zde, český překlad se připravuje.

Zdroj: vatican.va

Generální stavy o porodnosti je fórum, které každoročně pořádají italská prorodinná sdružení, aby hledaly způsoby, jak překonat demografickou krizi v Itálii. Pravidelně se ho účastní také papež.

„V minulosti,“ připomněl Svatý otec, „nechyběly studie a teorie, které varovaly před počtem lidí na zemi, protože příliš mnoho dětí údajně způsobí ekonomickou nerovnováhu, nedostatek zdrojů a znečištění. Vždycky mě zaráželo, že tyto teorie, které jsou již dávno zastaralé a překonané, mluvily o lidech, jako by to byly problémy. Lidský život však není problém, ale dar. Příčinou znečištění a hladu ve světě nejsou narozené děti, ale rozhodnutí těch, kteří myslí jen na sebe. (…) Problém není v tom, kolik nás na světě je, ale v tom, jaký svět budujeme. Ne děti, ale sobectví (…) Naše domovy zaplňuje množstvím předmětů, ale zbavujeme je dětí. A tak se stávají místem velkého smutku. Nechybí v nich psi a kočky, ale nedostává se dětí. Problémem našeho světa není to, že se rodí děti, ale sobectví, konzum a individualismus, kvůli nimž jsou lidé přesycení, osamělí a nešťastní.“

Papež poznamenal, že počet narozených dětí je hlavním ukazatelem naděje národa. Podíváme-li se na údaje z Itálie, na skutečnost, že průměrnému obyvateli této země je 47 let, musíme konstatovat, že Italové postupně ztrácejí naději. To platí i pro ostatní země Evropy, která se skutečně stává starým, unaveným a rezignovaným kontinentem, který je natolik zaujatý svými starostmi a osamělostí, že se již nedokáže radovat z krás života.

František také upozornil na neúčinnost dosud přijatých opatření. Zdůraznil, že ke zvrácení tohoto negativního trendu je zapotřebí prozíravých kroků, odvahy a také obětí.

„Nezapomínejme,“ dodal papež, „že budoucnost dětí a vnoučat se buduje také za cenu bolavých zad po letech dřiny a skrytých obětí ze strany rodičů a prarodičů. Jejich objetí je výrazem daru, tichého a diskrétního, za nímž se skrývá celoživotní práce”.

Zdroj: vatican.va

(www.cirkev.cz)

Nadace otce Pia vybrala několik fotografií světce pořízených jeho fotografem Eliou Stellutem a zdarma je zpřístupnila věřícím. Iniciativa vznikla u příležitosti 25. výročí blahořečení světce z Pietrelciny, které připadá na 2. května a 10. výročí založení nadace.

Elia Stelluto, narozený v roce 1935, pořídil bez blesku tisícovky fotografií otce Pia z Pietrelciny v každodenním životě, které i přesto mají jedinečné světlo. „Stále nemohu pochopit tajemství těchto fotografií,“ říká fotograf. Otec Pio nemohl vystát záblesk světla, který vzniká při hoření hořčíkového prášku, ale chlapci, který se potloukal kolem kláštera San Giovanni Rotondo dal svolení, aby ho fotografoval bez blesku, jak se mu zlíbí, a mohl si tak vydělat pár drobných. Deset Stellutových fotografií světce, z nichž některé nebyly dosud publikovány, je nyní volně k dispozici věřícím a ctitelům otce Pia na webové stránce: therealsaintpio.org.

Elia Stelluto a Luciano Lamonarca, zakladatelé Nadace otce Pia, představili iniciativu s názvem „Fotografie otce Pia – vzpomínky na světce“ na tiskové konferenci v pondělí 29. dubna ve Vatikánské filmotéce, nad níž převzalo záštitu Dikasterium pro komunikaci a Dikasterium pro vzdělávání a kulturu. Iniciativa je oslavou pětadvacátého výročí blahořečení světce a desátého výročí založení nadace. „Otec Pio je postava, která je i dnes aktuální a která stále přitahuje mnoho lidí,“ řekl Andrea Tornielli, redakční ředitel Dikasteria pro komunikaci během brífinku. „Je to světec lidu, protože vyšel z lidu, světec schopný komunikovat navzdory svým vysokým duchovním nárokům,“ dodal.

Fotografie, které Stelluto a Lamonarca vybrali, ukazují světce z Pietrelciny právě takového: prostého řeholníka mezi svými bratry v komunitním životě nebo při slavení bohoslužby či žehnání růžence. Snímky také pomáhají rekonstruovat jeho život, jak zdůraznil arcibiskup Felice Accrocca z Beneventa, diecéze, kde otec Pio prožil první roky svého života. Vysvětlil důležitost fotografií pro pochopení kontextu prostředí, v němž se řeholník narodil a vyrůstal a toho, co charakterizovalo jeho osobnost, utvářenou místními zvyky a tradicemi.

„Mým přáním bylo darovat fotografie celému katolickému světu a duchovním dětem otce Pia,“ uvedl Stelluto, který vyprávěl některé příběhy z let strávených po boku řeholníka, milého člověka a laskavého muže, kterého se mu podařilo zachytit s tváří rozzářenou úsměvem. Byl také jeho ministrantem a vzpomínal, že po mši svaté chlapci chodili políbit jeho zraněné ruce. „Nezapomeňte se modlit, chodit v neděli na mši a recitovat růženec,“ to bylo učení, které si Stelluto dodnes uchovává ve svém srdci. „Jeho zbraní byl růženec,“ vysvětlil a připomněl, že těm, kteří ho žádali o zázraky, řeholník doporučoval především modlitbu.

Obrovský fotografický archiv Stelluta, který obsahuje asi tři tisíce snímků a několik filmů, dnes spravuje jeho synovec Ruben Lobos. Filmy byly digitalizovány a existuje ještě mnoho nepublikovaných fotografií. „Tvář světce z Pietrelciny je tváří pokorného člověka,“ zdůraznil Lamonarca, jehož nápad zpřístupnit některé Stellutovy fotografie má za cíl lépe seznámit lidi s otcem Piem a umožnit jim nahlédnout i za obraz stigmatizovaného světce.

Nadace také vybrala 365 dopisů, jeden na každý den v roce, které byly přeloženy do pěti jazyků a které otec Pio napsal svým duchovním vůdcům a svým duchovním dětem, aby mohly být vodítkem pro ty, kdo hledají zdroj inspirace. V neposlední řadě se připravuje dokumentární film. „Chceme předat poselství naděje, musíme být více ve společenství se sebou samými i s druhými a já věřím a doufám, že otec Pio povzbuzuje lidi k větší mírumilovnosti,“ uzavírá zakladatel nadace.

Zdroj: Vatican News, anglická sekce

(www.cirkev.cz)

Pevné křesťanské hodnoty, akademické svobody, ekonomická stabilita, bezpečí a intenzivní komunikace, to jsou témata nového děkana KTF UK doc. Jaroslava Brože. Ten byl v pátek 3. května 2024 slavnostně inaugurován v kapitulním kostele Všech svatých na Pražském hradě. Z rukou rektorky Mileny Králíčkové převzal jmenovací dekret a děkanské signum. Ve funkci bude čtyři roky.

„Naším pedagogickým a badatelským posláním je zabývat se křesťanskými hodnotami, vyučovat je a poučovat se z nich, neboť tyto hodnoty považujeme za pevné a správné pro utváření sebevědomé a zdravé společnosti. Chci všechny ujistit, že na fakultě budeme nadále aktivně vytvářet svobodné akademické prostředí s otevřenou komunikací dovnitř i navenek a s respektem budeme podporovat rozvoj osobních darů a talentů každého člena naší akademické obce, protože s nimi poroste naše fakulta i Karlova univerzita jako celek,“ řekl ve svém slavnostním projevu Jaroslav Brož.

Docentu Brožovi ke jmenování do funkce děkana při předání jmenovacího dekretu popřála rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková hodně sil a vyslovila přání, aby byla jeho cesta ve vedení fakulty naplněna štěstím.

Bohoslužbě u příležitosti inaugurace předsedal Arcibiskup pražský a Velký kancléř Katolické teologické fakulty Jan Graubner. Ten věří v úspěšné naplnění vizí nového děkana a zároveň dodal: „Těší mě, že se děkanem Katolické teologické fakulty stává právě P. Jaroslav Brož, člověk, který je nejen teologicky velmi fundovaný, ale také dokáže stavět mosty. Přeji jemu i fakultě mnoho úspěchů do budoucna.“

„Vážím si veškeré podpory a jsem rád, že jsme společně s vedením univerzity našli shodu na důležitých tématech pro rozvoj fakulty i celé univerzity. Jsem připraven se jich zhostit se ctí a ve prospěch akademické obce,“ doplnil nový děkan. Ten již má jasno i o svém týmu, se kterým bude čtyři roky ve funkci úzce spolupracovat. V příštích dnech proto požádá Akademický senát KTF UK o projednání nových členů svého kolegia. To bude nejméně čtyřčlenné a bude složeno z vážených a respektovaných kolegyň a kolegů z fakulty. Vedení kateder zůstane nezměněno, jen za sebe bude děkan navrhovat náhradu, aby se mohl plně soustředit na službu fakultě. Mezi své priority zařadil ekonomickou a personální stabilitu i komunikaci.

Jaroslav Brož byl zvolen Akademickým senátem KTF UK v únoru 2024. Funkce se ujímá od 1. května 2024 na čtyři roky. Členy nového kolegia projedná Akademický senát KTF UK na svém řádném zasedání 29. května 2024.

Jaroslav Brož je katolickým knězem a biblistou. Na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy vyučuje od roku 1990 a posledních několik let působí na Katedře biblických věd a starých jazyků. Zaměřuje se na teologii a biblistiku, které se věnoval také na studijních pobytech v Jeruzalémě a Římě. Je sídelním kanovníkem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, čestným kanovníkem Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové a nesídelním kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském.

Zdroj: KTF UK

(www.cirkev.cz)

„Na kanonizaci Jana Pavla II. jsme se těšili, protože jsme o jeho svatosti byli hluboce přesvědčeni,“ říká kardinál Stanislaw Dziwisz v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas. Někdejší sekretář Jana Pavla II. přijel do Říma oslavit 10. výročí kanonizace polského papeže. Ve vatikánské bazilice dnes připomene výročí svatořečení slavnostní bohoslužba.

„39 let jsem byl svědkem jeho svatosti a je dobře, že byla uznána a jeho nástupci oficiálně potvrzena. Naše setkání zde ve Vatikánu je velkým poděkováním za osobnost Jana Pavla II. za obsáhlé teologické dědictví, které nám zanechal, ale také za jeho literární odkaz, protože Jan Pavel II. byl všestranně nadaný, vynikal ve filozofii, teologii, ale byl také dobrým básníkem a hercem,“ zdůrazňuje kardinál Dziwisz.

Římskou připomínku svatořečení organizuje Nadace Jana Pavla II. Jak podotýká kardinál Dziwisz, církev si chce nejen připomenout velkou historickou postavu, ale také “poukázat na jeho učení, které je naprosto nadčasové. Je aktuální dnes, bude aktuální vždy”. Připomíná také osobní charisma papeže Wojtyly: “Kdo se setkal s Janem Pavlem II. přiblížil se víře, Pánu Bohu. Někdy se setkávám s lidmi, kteří vzpomínají, že si dodnes nesou v sobě jeho pohled, který je povzbuzuje k lepšímu životu,“ říká kardinál Dziwisz.

Před pouze citovým prožíváním dnešní připomínky varuje Mons. Pawel Ptasznik. „Měli bychom se snažit vrátit především k učení Jana Pavla II. a odklonit se od pouhého sentimentálního pohledu na tato léta,“ – podotýká v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas předseda správní rady vatikánské nadace nesoucí jméno polského papeže. Již v roce 2005 se během papežova pohřbu ozývaly výkřiky „santo subito“. „Všichni jsme byli přesvědčeni, že Jan Pavel II. svým životem, působením a učením hlásá Krista, žije Krista a tato pověst svatosti zůstala i po jeho smrti a byla oficiálně potvrzena aktem kanonizace,“ zdůrazňuje otec Ptasznik. 

„Jako nadace jsme přišli s iniciativou oslav 10. výročí kanonizace Jana Pavla II. podpořenou autoritou kardinála Stanislawa Dziwisze, která byla ve vatikánských kruzích velmi dobře přijata a požehnání této iniciativě udělil papež František,“ dodal mons. Ptasznik. Upozornil také, že nadace v souladu s vůlí Jana Pavla II. propaguje křesťanskou kulturu, podporuje studenty a samozřejmě také shromažďuje dokumentaci pontifikátu a zkoumá učení polského papeže. Pod její záštitou funguje v Římě také Polský dům pro poutníky.

Jak dodává, Jan Pavel II. po sobě zanechal obrovské dědictví učení a svatosti, ke kterému se lze stále vracet. “Dnes jsme v Polsku svědky jakési snahy snížit autoritu Jana Pavla II. a lidé ve světě – i tady v Itálii – jsou překvapeni, že se Poláci odklánějí od toho, co bylo v nedávné historii vůbec nejskvělejší. Myslím si však, že bychom se měli pokusit především o návrat k učení Jana Pavla II. (…) protože mladí už s ním nemají vlastní zkušenost a potřebují se odvolávat na to, co bylo jeho životním dílem, a ne na vzpomínky, které jsou v nás živé, ale nejmladším generacím přinášejí jen nemnoho”.

10. výročí kanonizace Jana Pavla II. připomene slavnostní bohoslužba v bazilice sv. Petra. Začne v 17 hodin, hlavním celebrantem bude děkan kardinálského kolegia Giovanni Battista Re a homilii pronese kardinál Angelo Comastri.

Zdroj: Vatican News – polská sekce

(www.cirkev.cz)