Archiv autora: o. Vilém

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K POSTNÍ DOBĚ 2019

„Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.“ (Řím 8,19)

Drazí bratři a sestry!

Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství (…) v nichž rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství, „neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím8,24). Tajemství spásy v nás během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.

1. Spása stvoření

Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím8,29) je nedocenitelným darem Božího milosrdenství.

Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený, pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím8,14) a dokáže poznávat a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do přírody, pak koná dobro i pro stvořenía spolupracuje na jeho vykoupení. Proto si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo – oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra sluncesv. Františka z Assisi (srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.

2. Zničující síla hříchu

Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou v Knize moudrostipřipisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec prosadí logika mít všechno hneda mít stále více.

Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil, přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18). V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.

Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí i toho, kdo je jí ovládán.

3. Ozdravná síla pokání a odpuštění

Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery, kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví, i samotné stvoření může „slavit Velikonoce“; může se otevřít novým nebesům a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.

Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí „námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu, modlitby a almužny.

Postit seznamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a v této lásce nacházet pravé štěstí.

Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že vstoupil napoušťstvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenstvís Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Nedopusťme, aby tato příznivá doba uplynula bez užitku! Prosme Boha, aby nám pomohl vydat se na cestu pravé konverze. Zanechme sobectví, nehleďme jen na sebe samotné a obraťme se k Ježíšovým Velikonocům; staňme se bližními pro bratry a sestry v těžkostech a sdílejme s nimi svá duchovní i hmotná dobra. Když takto konkrétně přijmeme do svého života Kristovo vítězství nad hříchem a nad smrtí, budeme na celé stvoření přitahovat jeho proměňující sílu.

Vatikán, 4. října 2018,
slavnost svatého Františka z Assisi

(www.cirkev.cz)

^{Sv. Cyril a Metoděj z velehradské baziliky na obraze malíře Jana Matejky. Repro KT}

„Slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, Slovo, jež krmí lidské duše, Slovo, jež sílí srdce i rozum… Nahé jsou všechny národy bez knih. Neboť kdo přijmou knihy ty, Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje,“ čteme v Proglasu, předmluvě k staroslověnskému překladu evangelií sepsané sv. Cyrilem.

Slovo zde odkazuje jak ke Kristu, tak ve druhé rovině ke vzdělanosti vůbec či k „pokračování vtělení Slova“. Soluňští věrozvěstové se totiž nepodíleli jen na založení českého církevního společenství, ale položili základ české kultuře jako takové, spolu s jazykovou svébytností a její psanou podobou. V knize Je to náš příběh to připomíná teolog, religionista a kazatel Církve bratrské Pavel Hošek.

Spolupatroni Evropy

O zásluhách věrozvěstů Cyrila a Metoděje se při každém výročí píše mnoho. Někdo zdůrazňuje jejich byzantský původ a vazbu naší kultury na východní pravoslaví nebo roli našeho regionu jako „mostu mezi Východem a Západem“. Připomíná se i ekumenická ambice smíření, k němuž dávají předpoklad společné duchovní kořeny, starší než schizma. Jan Pavel II., slovanský papež, bratry ze Soluně ostatně roku 1981 prohlásil za spolupatrony Evropy.

S jejich rolí v našich dějinách se ovšem také manipulovalo – adorací východních kulturních forem, pseudovlasteneckým odporem k německému vlivu nebo nekritickým vzýváním všeslovanství – ať už při národním obrození nebo všudypřítomnou propagandou za komunistické totality.

Pokud těmto nepoctivým výkladům odkazu sv. Cyrila a Metoděje odoláme, spatříme před sebou pravou výjimečnost jejich díla. Zmiňme dva nejdůležitější aspekty: Bratři nenásilnou cestou získali lidové vrstvy obyvatelstva pro Kristovo evangelium, což v porovnání s misiemi v jiných zemích nebylo vůbec samozřejmé. A dále ze staroslověnštiny učinili srozumitelný liturgický jazyk, čímž jsme zdaleka předběhli středoevropské i západoevropské národy.

O dalších hodnotách, kterých byl sv. Konstantin i jeho mladší bratr Metoděj nositelem, se více dozvíte v následujících textech.

^{(autorka anonce: Tereza Zavadilová)} 

(www.cirkev.cz)

^{Foto: Tiskové středisko Svatého stolce}

1. Manželé musí být ochotní stát se „klenotníky“

„Manželství je také každodenní prací, mohli bychom říci uměleckou prací, prací klenotníka, neboť úkolem manžela je činit manželku více ženou a úkolem manželky je činit z manžela více muže, a růst spolu také v lidskosti, jako muž a jako žena,“ byla první rada papeže Františka snoubencům a manželům.

2. Manželství je závazek na celý život

„Láska je vztah. Je to tedy skutečnost, která roste, a přirovnáním můžeme říci, že roste a staví se jako dům. A dům stavíme společně, ne sami,“ řekl dále papež František.

3. Manželství nemůže být postaveno jen na citech

„Manželství nemůžete postavit na písku pocitů, které přicházejí a odcházejí, ale musíte ho postavit na skále opravdové lásky, která pochází od Boha,“ pokračoval dále papež František.

4. Důležitá je kvalita manželství

„Vydařené manželství se nezakládá pouze na tom, že dlouho vydrží, ale důležitá je jeho kvalita,“ bylo další doporučení papeže Františka.

5. Proste společně o každodenní lásku

„V modlitbě Otčenáš říkáme: ´Chléb náš vezdejší dej nám dnes´. Manželé se můžou naučit modlit i takto: ´Pane, dej nám dnes naši každodenní lásku´,“ nabídl papež manželům a snoubencům.

6. Používejte tato tři slova: prosím, děkuji, promiň

„Mohu? Smím? Je zdvořilou žádostí, abych mohl vstoupit do života druhého, s respektem a pozorností,“ uvedl papež první slovo, které by nemělo v manželství nikdy chybět, a pokračoval druhým slovem: „Umíme děkovat? Ve vašem vztahu je důležité mít stále na paměti, že ten druhý je pro mě darem od Boha. A za Boží dary se děkuje.“

7. Klíčem ke štěstí je odpuštění

„Všichni víme, že ideální rodina neexistuje, ani ideální manžel nebo ideální manželka. A nebavme se o ideální tchýni… Existujeme my hříšníci. A Ježíš, který nás dokonale zná, nám sdělil tajemství: ´Nikdy nenechte skončit den, aniž byste požádali o odpuštění´,“ znělo další doporučení papeže Františka.

8. Udělejte každý den nezapomenutelným

„Jednejte tak, aby každý den byl opravdovým svátkem, manželství je svátkem, křesťanským svátkem a ne světským. Představte si, že byste na konci oslavy pili čaj. To nejde, bez vína není oslava,“ dodal papež František, jehož tipy na dobré manželství zahrnují lásku, trpělivost a modlitbu. Neboť poté, co si manželé slíbí své ´ano´, již nemůžou čekat s rukama složenýma v klíně, protože manželství je prací a celoživotním závazkem.

^{(Zdroj: Rome reports)}

^{Foto: Jiří Sedláček – Frettie / CC BY-SA 3.0}

Konstantin, který krátce před smrtí přijal jako mnich jméno Cyril, a jeho starší bratr Michal, budoucí Metoděj, byli syny vysokého úředníka v Soluni. Cyril odmítl výhodný sňatek, přijal jáhenské svěcení a stal se knihovníkem konstantinopolského patriarchy. Vyučoval později filozofii, ale roku 858 nechal učitelské činnosti a uchýlil se do kláštera v Bíthýnii, kde žil už několik let jeho bratr Metoděj.

V roce 860 odešel Cyril spolu se svým bratrem k Chazarům u Kaspického moře, kde nalezli ostatky sv. Klimenta, čtvrtého římského papeže. Na žádost knížete Rastislava pak odešli Cyril i s Metodějem jako věrozvěsti na Velkou Moravu.

Cyril vytvořil slovanské písmo, jehož abeceda měla 38 písmen odvozených z písmen řeckých, hlaholici, která se během dalších staletí zjednodušila na cyrilici. Také přeložil do staroslověnštiny evangelia, apoštolář, misál a žaltář a napsal ke čtyřem evangeliím předmluvu, tzv. Proglas. Bratři na Velké Moravě působili přes tři roky, ale jejich činnost vzbudila nevoli bavorského biskupství; obzvlášť byla napadána církevněslovanská řeč v liturgii. Kníže Rostislav snil o vlastní církevní provincii, která by byla na říšské církvi nezávislá. Cyril se teda vydal do Říma, a byl slavnostně přijat papežem Hadriánem II., kterému předal ostatky sv. Klimenta.

Oba bratři výtečně obhájili své misionářské metody a bohoslužba ve staroslověnštině byla schválena. Za svého pobytu v Římě Cyril onemocněl a vstoupil zde do kláštera. Po padesáti dnech podlehl nemoci a 14. února 869 zemřel. Jeho tělo bylo pochováno v bazilice sv. Klimenta, kde je dodnes uctíváno. Cyril bývá zobrazován jako řeholník s knihou Písma svatého, které přeložil, někdy s andělem a s obrácenými pohany u svých nohou.

Metoděj se po smrti bratra Cyrila vrátil na Velkou Moravu, kde dál horlivě šířil křesťanství. V posledních letech života také pokračoval v překladu Bible a bohoslužebných knih. Zemřel na Moravě 6. dubna 885 a byla za něj hned ve třech řečech (latinsky, řecky a slovansky) sloužena mše svatá. Pochován byl v hlavním moravském chrámu na levé straně ve zdi za oltářem Bohorodičky Marie. Dosud se však nezjistilo, kde tento mariánský chrám stál. Žáci věrozvěstů po vyhnání z Moravy odešli působit do Bulharska a Chorvatska. Užívání slovanského jazyka v bohoslužbě zakázal papež Štěpán VI. 11 let po Metodějově smrti.

Bratrům ze Soluně vděčíme za křesťanskou víru i kulturu, jejíž přijetí nás zařadilo mezi civilizované národy. S liturgií v národním jazyce předešli dobu o 11 století. Až II. vatikánský koncil v letech 1962-65 jim dal za pravdu, že při liturgii se sluší chválit Boha všemi místními jazyky.

Na Moravě byli oba věrozvěsti již ve 14. stol. uctíváni jako patroni. Centrem úcty se stal cisterciácký kostel na Velehradě, vysvěcený v roce 1228. K oficiálnímu svatořečení došlo v roce 1880. Jejich památka byla původně stanovena na 20. března. V roce 1863 byla pro České země a Slovensko změněna Piem IX. na slavnost 5. července., zatímco v martyrologiu je pro celou ostatní církev datum jejich památky stanoveno na 14. února. V roce 1863 byli Cyril a Metoděj prohlášeni za patrony všech slovanských národů a papež Jan Pavel II. je 31. prosince 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy s odůvodněním, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy. Tento papež také vydal v roce 1985 encykliku Slavorum apostoli (Apoštolové Slovanů) jako připomínku evangelizačního díla svatého Cyrila a Metoděje.

17. února v 10.00 hodin bude v bazilice sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě slavena mše svatá k tomuto významnému jubileu. Hlavním celebrantem bohoslužby bude arcibiskup olomoucký Jan Graubner. Mši svatou bude přenášet živě i TV Noe.

U příležitosti společné cesty předsedů poslaneckých sněmoven českého a slovenského parlamentu na česko-slovenskou připomínku 1150 let od smrti sv. Cyrila v Římě (21.-22. března) byla ustanovena i delegace za ČBK – biskup Ladislav Hučko a biskup Antonín Basler. Hlavními body programu by měla být bohoslužba v bazilice sv. Klimenta spojená s pietním aktem u hrobu sv. Cyrila, soukromá audience u Svatého Otce a oslava  95. narozenin kardinála Tomka.

_{(Zdroj: catholica, edejiny)}

(www.cirkev.cz)