Svatý týden: Od Květné neděle až po Zmrtvýchvstání Páně

^{Fota z farnosti Vysoké Mýto}

Květná neděle (5. dubna)

Na Květnou neděli, nazývanou In Palmis, si církev připomíná slavný vjezd Krista Pána do Jeruzaléma.

Přede mší svatou se věřící shromáždí většinou v jiném kostele nebo na jiném vhodném místě mimo kostel, k němuž má průvod směřovat. V rukou drží ratolesti (v našich krajích většinou větvičky kočiček), které kněz na začátku obřadu pokropí svěcenou vodou a přečte jedno ze čtyř evangelií o vjezdu Páně do Jeruzaléma. Poté je zahájen průvod, který může být doprovázený oslíkem a který směřuje do kostela, kde bude slavena mše svatá. Při průvodu se zpívají antifony: „Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu; děti mávaly olivovými ratolestmi a všichni volali: Hosana na výsostech… Lidé prostírali Pánu na cestu své pláště a volali: Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově!“ Pokud se nemůže konat průvod mimo kostel, oslaví se vjezd Páně uvnitř kostela slavnostním vstupem před hlavní mší nebo se alespoň koná na začátku mše svaté krátká připomínka na vjezd Páně do Jeruzaléma.

Při mši svaté se čtou nebo zpívají (vícehlasně) pašije, tj. úryvky z evangelií o utrpení a smrti Ježíše Krista. V římském ritu se s pašijemi můžeme setkat jen dva dny v roce: na Květnou neděli (v jednom ze synoptických evangelií dle ročního cyklu) a na Velký pátek (Janovy pašije). 

Zelený čtvrtek (9. dubna) 

Tento den si připomínáme poslední večeři, kterou slavil Ježíš s apoštoly a při níž ustanovil svátost kněžství i eucharistie (tedy svátost Ježíšova Těla a Krve).

Dopoledne se proto setkávají všichni kněží diecéze se svým biskupem v diecézní katedrále. Tato bohoslužba se nazývá Missa chrismatis a má zdůraznit společenství kněží s biskupem. Kněží, kteří s biskupem koncelebrují, mají být z různých částí diecéze, aby se tak naznačila jednota diecézního kněžstva. Při této bohoslužbě se světí posvátné oleje, jež se budou po celý rok používat ve všech farnostech diecéze k udílení svátostí. Jedná se o oleum infirmorum (olej nemocných), oleum catechumenorum (olej katechumenů) a oleum chrismatis (křižmo). Dále se při této bohoslužbě obnovují kněžské a jáhenské sliby.

Ve večerních hodinách se pak slaví mše svatá na památku poslední večeře Páně. Svatostánek je před slavením mše svaté prázdný a musí se pro přijímání na Zelený čtvrtek a Velký pátek připravit dostatečný počet hostií, které budou při této mši konsekrovány. Po postní době (s vyjimkou slavností) se poprvé rozezní chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a rozezvučí se zvony, které poté utichnou až do velikonoční vigilie.

Po homilii, která má připomenout ustanovení svátosti oltářní a kněžství, jakož i přikázání Páně o bratrské lásce, následuje v mnoha farnostech symbolické mytí nohou dvanácti účastníkům bohoslužby, kteří představují dvanáct učedníků. Jedná se o připomínku Ježíšovy pokory, který nám tak dal příklad: „Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

Svaté přijímání je pod obojí způsobou (chleba a vína) a po přijímání se přenáší nádoba s konsekrovanými hostiemi průvodem, v jehož čele se nese kříž, na předem připravené a vhodně vyzdobené místo v kostele, kde bude uchována až do přijímání během Velkopátečních obřadů. Na tomto místě se chvílí tiché adorace připomíná Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě. 

Po skončení mše svaté se obnaží oltář, na němž se celebrovalo. Také je vhodné zahalit v kostele kříže červenou nebo fialovou rouškou, nestalo-li se tak již v sobotu před pátou nedělí postní. Před obrazy svatých se nemají rozžíhat světla.

Tímto dnem, resp. přesněji večerem, začíná velikonoční triduum, které končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli.

Velký pátek (10. dubna) 

Podle prastaré tradice je tento den spolu s Bílou sobotou (do západu slunce) jediným dnem v roce, kdy je zakázáno slavení svátostí, vyjma svátosti pokání a pomazání nemocných. Pohřeb se má v tento den konat beze zpěvu, bez varhan a bez zvonění. Je to den přísného postu, neboť se připomíná Ježíšova křížová cesta a ukřižování.

Místo mše svaté se konají, nejlépe kolem třetí hodiny odpoledne, Velkopáteční obřady, které mají tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání.

Obřady začínají za úplného ticha, kdy kněz a jáhen po příchodu k oltáři pozdraví oltář hlubokou úklonou a vrhnou se tvář nebo pokleknou. Tato prostrace naznačuje jak ponížení člověka „pocházejícího ze země“, tak zármutek a bolest církve.

Podobně jako na Květnou neděli se zpívají (případně čtou) pašije, zpráva o Ježíšově smrti, tentokrát podle evangelisty Jana. Poukazují na Ježíše – beránka a ztotožňují Jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí. Kříž je zde zobrazen jako vítězné znamení vykoupení. Ježíšovo „dokonáno jest“ na kříži je Jeho triumfem. Nápis na Ježíšově kříži (INRI – Ježíš Nazaretský, král židovský) napsaný hebrejsky, řecky a latinsky – v tehdejších jazycích, poukazuje na fakt, že Ježíš přináší spásu lidem všech národů. 

Bohoslužbu slova uzavírá 10 starobylých přímluv, které pocházejí z prvních dob křesťanství. Společně v nich prosíme za církev; za papeže; za služebníky církve a za všechny věřící; za katechumeny; za jednotu křesťanů; za židy; za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista; za ty, kdo nevěří v Boha; za ty, kdo mají odpovědnost za společnost a stát a za ty, kdo trpí. Vyjadřuje se tím, že Kristus zemřel za všechny lidi, i za ty, kdo Ho neznají.

Poté následuje obřad uctívání kříže, který se přenese za trojité výzvy: „Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa“ a odpovědi lidu „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste“ k oltáři. Kříž se uctívá pokleknutím, případně políbením. 

Poté se oltář pokryje plátnem, připraví se na něm korporál a kniha a přenese se Svátost oltářní a věřící přistupují ke svatému přijímání. Obřady končí za úplného ticha.

Bílá sobota (11. dubna)

V tento den setrvává církev v modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o Jeho umučení a smrti a také o Jeho sestoupení mezi mrtvé. Očekává v modlitbě a postu Jeho vzkříšení.

Večer po setmění se slaví předvečer (vigilie) nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Od nejstarších dob je tato noc zasvěcena Pánu, aby podle napomenutí evangelia byli věřící s hořícími lampami v rukou podobni těm, kteří očekávají Pána, až znovu přijde, aby je nalezl, jak bdí, a přivedl ke svému stolu. Velikonoční vigilie, kterou židé každoročně slavili jako památku na velikou noc, kdy přenocovali v očekávání přechodu Pána, který je měl vysvobodit z faraónova otroctví, byla předobrazem pravého příchodu Kristova, tj. noci opravdového osvobození, v níž Kristus rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu.

Obřady začínají většinou venku před kostelem slavností velikonoční svíce. Lid se shromáždí u zapáleného ohně, který kněz požehná a do připravené velikonoční svíce – paškálu rydlem vyryje kříž a řecká písmena alfa a omega se slovy: „Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega, Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Amen.“ Poté může do paškálu zasadit pět kadidlových zrn na způsob kříže:  „Pro své slavné svaté rány, kéž nás chrání a zachrání Kristus Pán ukřižovaný.“ Paškál je zapálen od nového ohně a se slovy „Světlo Kristovo“  je přenesen před kostel, kde si od něho zapalují své svíce i ostatní věřící, kteří poté jen za svitu svící přichází do ztemnělého kostela.

Po velikonočním chvalozpěvu – Exultet – začíná bohoslužba slova. Sedm čtení ze Starého zákona (případně alespoň tři) připomínají podivuhodné skutky, které činil Bůh svému lidu od počátku, tj. od stvoření světa. Po každém čtení následuje responsoriální žalm s chvílí tichého usebrání. Po posledním čtení ze Starého zákona se rozsvítí světla, rozeznívají se zvony i hudba a kněz začne zpívat chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a následuje čtení epištoly, slavnostní zpěv Aleluja a evangelium.

Další částí Velikonoční vigilie je křestní bohoslužba. Zpívají se litanie, poté kněz posvětí vodu v křtitelnici a ponoří do ní paškál. Jsou-li ve farnosti katechumeni, je jim v tomto okamžiku udělena svátost křtu, tj. po zřeknutí se ducha zla a trojím vyznání víry. Ostatní věřící v tuto chvíli obnovují s rozsvícenými svíčkami své křestní vyznání a na připomínku křtu jsou pokropeni svěcenou vodou (asperges).

Dále mše svatá pokračuje slavením eucharistie, k dosažení plnosti se doporučuje přijímat pod způsobou chleba i vína.

Neděle Zmrtvýchvstání Páně (12. dubna) 

Na Boží hod velikonoční se slaví mše svaté už v plně radostném duchu. Připomíná se nejdůležitější událost křesťanské víry, kdy mrtvý Ježíš vstal z hrobu k novému životu a tím zničil hřích a smrt.

Tato událost je natolik zásadní, že se slaví celých osm dní, následuje tedy velikonoční oktáv. Doba velikonoční pokračuje po celých padesát dní od neděle Zmrtvýchvstání až do neděle Seslání Ducha Svatého.

^{(Zdroj: Český misál, Litterae circulares de festis paschalibus praeparandis et celebrandis)}

(www.cirkev.cz)

Připomínáme si 15. výročí smrti papeže Jana Pavla II.

Jan Pavel II. se stal 264. papežem katolické církve 16. října 1978. Zemřel 2. dubna 2005 ve věku 85 let. Jeho pontifikát trval bez mála 27 let a byl tak po sv. Petru a Piu IX. třetím nejdéle sloužícím papežem.

„Byl především pontifikátem blízkosti, jak k obyčejným lidem, které potkával na svých cestách, tak k biskupům. Jan Pavel II. žil synodálností každého dne,“ vzpomínal v rozhovoru pro vatikánský rozhlas kardinál Sandri. „Biskupy, kteří přijížděli na návštěvu ad limina zval ke svému stolu na oběd. Vždycky si pro ně nacházel čas během zahraničních cest, velmi mu záleželo na synodách,“ vypočítává argentinský kardinál.

Světový papež

Jan Pavel II. se s nevídanou frekvencí setkával s lidmi po celém světě. Během svého působení uskutečnil 104 zahraničních papežských cest, první z nich pouhé 3 měsíce po převzetí úřadu, a 146 cest po Itálii. Již v prvním roce vykonal 4 papežské cesty, mezi nimi i do rodného Polska. Jako biskup římský také navštívil 317 z 333 římských farností

Lidi z celého světa také přijímal. Při středečních generálních audiencích, kterých se uskutečnilo 1160, se setkal s více než 17,6 miliony poutníků. Kromě toho jako nejvyšší představitel katolické církve na zemi podnikl na 38 oficiálních návštěv a navštívil či udělil audienci 246 premiérům a 738 hlavám států.

Na naše území zavítal Jan Pavel II. celkem třikrát. Poprvé to byla pastorační návštěva v roce 1990 ještě do Československa. Samostatnou Českou republiku pak navštívil Jan Pavel II. dvakrát. Poprvé v roce 1995, kdy navštívil Prahu a Olomouc. Svatořečil také ochránkyni chudých a rodinného života Zdislavu z Lemberka a také Jana Sarkandra, který byl v Olomouci umučen. Podruhé pak v roce 1997, kdy se kromě Prahy také podíval do Hradce Králové. Důvodem jeho návštěvy v naší vlasti se roku 1997 stalo tisící výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. V roce 1995, před návštěvou České republiky, přijal ve Vatikánu na oficiální návštěvě i tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Papež pro církev

Jan Pavel II se zaměřil se na bezpočet inspirativních příkladů svatosti a stal se hybnou silou bezprecedentní vlny blahořečení a svatořečení. Sám slavil 147 beatifikačních bohoslužeb, při nichž prohlásil 1338 blahoslavených, a 51 kanonizačních bohoslužeb, z nichž vzešlo 482 svatých.

Jan Pavel II. značně rozšířil kardinálské kolegium jmenováním 231 nových kardinálů. V roce 1981 pověřil svého budoucího následníka Josepha kardinála Ratzingera vedením Kongregace pro nauku víry.

Vydal 14 encyklik, první z nich pouhých pět měsíců po svém nástupu do papežského úřadu, 15 apoštolských exhortací, 11 apoštolských konstitucí a 45 apoštolských listů.

Jako akademický doktor vydal také pět svých vlastních knih: Překročit práh naděje (říjen 1994), Dar a tajemství: K padesátému výročí mého kněžství (listopad 1996), Římský triptych (březen 2003), Vstaňte, pojďme! (květen 2004) a Paměť a identity (únor 2005).

Svatý papež

28. dubna 2005, krátce po svém zvolení, oznámil Svatý otec Benedikt XVI., že v případě Jana Pavla II. bude upuštěno od obvyklého pětiletého období před zahájením beatifikačního a kanonizačního procesu. Případ byl pak oficiálně zahájen již 28. června téhož roku kardinálem Ruinim, generálním vikářem římské diecéze. V neděli 1. května 2011 byl Jan Pavel II. blahoslaven. Jan Pavel II. se tak stal nejrychleji blahoslaveným papežem v církevních dějinách.

Papež Jan Pavel II. byl beatifikován v den svátku Božího milosrdenství, který sám ustanovil. Svátek připadá na druhou neděli velikonoční, jak si to vyžádal Kristus prostřednictvím zjevení, které církvi sdělila nejvýznamnější katolická mystička 20. století, polská řádová sestra sv. Marie Faustyna Kowalská.

O několik let později v září roku 2013 papež František předsedal shromáždění kardinálů, na němž stanovil datum svatořečení Jana Pavla II. na Neděli Božího milosrdenství, 27. dubna 2014. Stalo se tak po tom, co v červnu téhož roku teologové přisoudili druhý zázrak Janu Pavlu II. Jednalo se o Kostaričanku s vážným poraněním mozku, která se uzdravila poté, co se její rodina začala modlit k památce zesnulého papeže z Polska. Lékaři pro její uzdravení v den papežova blahořečení neměli vysvětlení. 

(www.cirkev.cz)

Velikonoce s papežem Františkem

Úřad pro liturgické slavnosti papeže Františka zveřejnil upravený harmonogram liturgických slavností, kterým bude předsedat ve Svatém týdnu papež František vždy v bazilice sv. Petra.

Všechny obřady bude možno sledovat v přímém přenosu Vatikánských médií na webové a facebookové stránce Vatican News a stejně tak i na kanálu YouTube. V Čechách bude všechny bohoslužby přenášet živě TV Noe.

5. dubna 2020 – Květná (pašijová) neděle

11:00 – mše svatá – Svatý otec zahájí Svatý týden obřady Květné neděle

9. dubna 2020 – Zelený čtvrtek

Mše svatá se svěcením olejů se konat nebude

18:00 – mše svatá na Památku Večeře Páně (Missa in Coena Domini)

10. dubna 2020 – Velký pátek – Památka Umučení Páně

18:00 – liturgie Velkého pátku se zvláštním úmyslem přímluv za nemocné a za ty, kdo se ocitli v mimořádných nesnázích

21:00 – Křížová cesta na nádvoří Svatopetrské baziliky

11. dubna 2020 – Bílá sobota

21:00 – Velikonoční vigilie

12. dubna 2020 – Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

11:00 – mše svatá, v jejímž závěru udělí papež František požehnání Urbi et Orbi

(www.cirkev.cz)

Papež František: Nemějme strach, otevřme brány svého srdce Duchu svatému, aby nás očistil a vedl cestou vstříc plné radosti.

Tradiční katechezi předcházelo jako obvykle čtení biblického úryvku v osmi jazycích. Petrův nástupce vybral úryvek z prvního listu Korinťanům (1 Kor 13,11-12), kde svatý Pavel mluví o vývoji řeči, poznání, usuzování a vidění Boha. Říká: »Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne«. Papež František potom pokračoval v cyklu katechezí o blahoslavenstvích podle Matoušova evangelia a věnoval se šestému z nich: »Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha«. 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes budeme číst společně šesté blahoslavenství, jehož příslibem je vidění Boha, a podmínkou čistota srdce.

Žalm praví: »Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou« (Žl 27,7-9).

Tento jazyk vyjevuje žízeň po osobním vztahu s Bohem, nikoli mechanickém, mlhavém, nýbrž osobním vztahu. Také kniha Job popisuje tento upřímný vztah: »Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči« (Job 42,5). Často si říkám, že toto je životní cesta našich vztahů s Bohem. Známe Boha z doslechu, ale svojí zkušeností jdeme dál a dál, až Jej nakonec poznáme přímo, pokud jsme věrní. A to je zralost Ducha.

Jak dosáhnout této důvěrnosti, očividného poznání Boha? Je možné zamyslet se nad učedníky z Emauz, kteří mají Pána vedle sebe, »ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali« (Lk 24,16). Pán jim otevře oči lámáním chleba na konci cesty, která začala výčitkou: »Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!« (Lk 24,25) – tak zní úvodní výtka. Zdrojem jejich slepoty je nechápavé a váhavé srdce. Je-li srdce nechápavé a váhavé, nevidí. Vidí jenom nejasně.

Tady je moudrost tohoto blahoslavenství: pro nazírání je nutné jít do sebe a dát prostor Bohu, protože, jak říká sv. Augustin, „Bůh je vnitřnější než mé vlastní nitro (interior intimo meo)“ (Vyznání, III,6,11). K vidění Boha neposlouží změna brýlí, hledisek nebo změna teologických autorů, kteří učí cestě. Je zapotřebí osvobodit srdce od jeho klamů! Toto je jediná cesta.

To je zásadní zralost, totiž uvědomovat si, že náš nejhorší nepřítel se často skrývá v našem srdci. Nejušlechtilejší bitva se vede proti vnitřním klamům, způsobeným hříchy. Hříchy totiž mění vnitřní vidění, hodnocení věcí, ukazují věci, které nejsou pravdivé anebo přinejmenším nejsou tak docela pravdivé.

Je tedy důležité pochopit, co je to čistota srdce. K tomu je zapotřebí připomenout, že podle Bible srdcem nejsou nejenom city, nýbrž nejhlubší nitro lidské bytosti, vnitřní prostor, kde je člověk sám sebou. Taková je biblická mentalita.

Matoušovo evangelium říká: »Jestliže tvé vnitřní světlo je tmou, jak hluboká bude sama temnota« (Mt 6,23). Toto „světlo“ je pohledem srdce, perspektivou, syntézou a bodem výkladu reality (srov. Evangelii gaudium, 143).

Co však znamená čisté? Srdce, které je čisté, žije v Pánově přítomnosti a uchovává v sobě, co je hodno vztahu k Pánu. Pouze takto má život „jednotný“, přímočarý, nepokřivený a prostý.

Očištěné srdce je tudíž výsledkem procesu, který zahrnuje osvobození i zřeknutí. Čisté srdce se nerodí, prožilo vnitřní simplifikaci a naučilo se odmítat v sobě zlo, což Bible nazývá obřízkou srdce (srov. Dt 10,6; 30,6; Ez 44,9; Jer 4,4).

Tato vnitřní očista implikuje zjištění, že část srdce je pod vlivem zla – Víte, Otče, cítím tak, myslím tak a dívám se tak, což je ohavné; uznávám, že tato část je špatná, zamlžená – aby bylo možné osvojit si umění nechávat se stále poučovat a vést Duchem svatým. Je to cesta od nemocného, hříšného srdce, které nemůže vidět správně, protože je v hříchu, k plnému světlu srdce – to je dílo Ducha svatého. On nás vede po této cestě. Ano, touto cestou srdce dojdeme k „vidění Boha“.

V tomto blaženém patření je eschatologická dimenze budoucnosti jako ve všech Blahoslavenstvích, totiž radost z Božího království, ke kterému se ubíráme. Je však i další dimenze: vidět Boha znamená chápat úradky Prozřetelnosti v tom, co se děje, uznávat Jeho přítomnost ve svátostech, Jeho přítomnost v bratřích, zejména chudých a trpících, a rozpoznávat Jej tam, kde se projevuje (Katechismus katolické církve, 2519).

Toto blahoslavenství je tak trochu plodem těch předchozích. Pokud vnímáme žízeň po dobru, jež přebývá v nás a uvědomujeme si, že žijeme z milosrdenství, začíná cesta osvobození, která potrvá celý život a vede až do nebe. Je to seriózní práce, kterou koná Duch svatý, pokud mu dáme prostor, aby jednal, a jsme otevřeni působení Ducha svatého. Proto můžeme říci, že je to dílo Boha v nás – uprostřed zkoušek a životní očisty – a toto dílo Boží a Ducha svatého vede k obrovské radosti, pravému pokoji. Nemějme strach, otevřme brány svého srdce Duchu svatému, aby nás očistil a vedl cestou vstříc plné radosti.

 _{(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)}

(www.cirkev.cz)

Jak se zpovídat během nákazy koronaviru?