12. října si církev připomíná vůbec poprvé liturgickou památku sv. Carla Acutise, od jehož kanonizace uplynulo jen několik týdnů. Svatořečení se konalo 7. září 2025 ve Vatikánu.

Carlo Acutis se narodil 3. května 1991 v Londýně (Anglie), kde pracovali jeho rodiče, Andrea Acutis a Antonia Salzano, oba Italové. Několik měsíců po jeho narození se Andrea a Antonia rozhodli vrátit do Itálie a přestěhovali se s Carlem do Milána.

Od útlého věku projevoval Carlo zvláštní lásku k Bohu a velmi výjimečnou citlivost k učení se a poznávání věcí týkajících se víry – a to i přesto, že jeho rodiče nebyli v té době nijak zvlášť zbožní ani praktikující.

Tato láska k Pánu nepřestávala růst a ještě více se prohloubila v jeho dospívání, když byl Carlo diagnostikován s akutní myeloidní leukémií (8. října 2006), vzácným onemocněním s téměř nulovou nadějí na přežití. V tu chvíli Carlo místo zoufalství projevil přání obětovat své utrpení „za Pána, papeže a církev“. Tím odhalil svou hlubokou duchovní zralost, ačkoli mu bylo pouhých 15 let, a předčasně ukázal srdce ochotné přijmout podobu Srdce Kristova.

Carlo byl z vlastní iniciativy propagátorem a šiřitelem eucharistických zázraků v kyberprostoru. Jednou z nejzajímavějších věcí, které udělal, bylo vytvoření webové stránky za tímto účelem. Tam napsal: „Čím častěji přijímáme eucharistii, tím více se podobáme Ježíši. A na této zemi můžeme ochutnat nebe.“

Je zřejmé, že jeho slova odrážejí zdravé pochopení nových technologií a jejich užitečnosti pro evangelizaci. Říká se také, že měl rád videohry a dokonce měl konzoli PlayStation 2, kterou z vlastní vůle používal pouze v neděli po dobu jedné hodiny.

Carlo zemřel 12. října 2006, v den svátku Panny Marie Pilarské, jen několik dní poté, co mu byla diagnostikována nemoc. Na vlastní výslovné přání byl pohřben v Assisi, kvůli své velké lásce ke svatému Františkovi.

Proces jeho blahořečení byl zahájen v roce 2013 a v roce 2018 byl prohlášen za „ctihodného“. Následně byl 10. října 2020 uznán za „blahoslaveného“ a od 7. září 2025 je počítán mezi svaté.

Zázrak, který umožnil jeho blahořečení, se stal v Brazílii (12. října 2013 v Campo Grande, Brazílie). Díky jeho přímluvě byl sedmiletý chlapec uzdraven z vážné a vzácné nemoci: poruchy slinivky břišní, která byla považována za nevyléčitelnou.

23. května 2024 schválil papež František zázrak připisovaný přímluvě tehdy blahoslaveného Carla Acutise, který umožnil jeho svatořečení. Stalo se to ve Florencii (Itálie) mladé kostarické studentce, která utrpěla při nehodě na kole zranění, která ji přivedla na pokraj smrti. Úplně se uzdravila poté, co ji lékaři odepsali.

Carlo Acutisi, prosíme tě za dnešní mládež, aby objevila Ježíše!

Zdroj: Aciprensa

(www.cirkev.cz)

Vzkříšení Krista nás učí, že žádný příběh není natolik poznamenán zklamáním nebo hříchem, aby nemohl být naplněn nadějí. Žádný pád není definitivní, žádná noc netrvá věčně, žádná rána nezůstává navždy otevřená. Neexistuje nic, co by mohlo uhasit sílu Boží lásky – zdůraznil papež během středeční generální audience.

Tématem rozjímání papeže Lva XIV. byla evangelijní perikopa o učednících putujících do Emauz (Lk 24, 30-32). Středeční generální audience na Náměstí sv. Petra se zúčastnilo přes 60 tisíc lidí, zejména poutníci, kteří se do Říma sjeli na dnes začínající Jubileum zasvěceného života a na národní pouť Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.

Svatý otec uvedl katechezi poukazem na pokoru, jíž se vyznačovala ústřední událost dějin spásy: Kristovo  Vzkříšení. Poukázal na to, že Pán Ježíš „nedělá nic spektakulárního, aby svým učedníkům vnutil víru”. Je tím, kdo jedná diskrétně, jako „obyčejný poutník, hladový člověk, který prosí o kousek chleba”. Vzkříšený „upřednostňuje jazyk blízkosti, normality, společného stolu“; nepoužívá „zvláštní efekty“ ani „znamení moci“.

Papež poukázal na to, že „vzkříšení není divadelním zvratem, je to tichá proměna, která naplňuje smyslem každé lidské gesto“. Evangelium ukazuje, že „naše tělo, náš příběh, naše vztahy nejsou jakýmsi obalem, který se zahodí. Jsou určeny k plnosti života“. Jak dodal Svatý otec: „Vzkříšení neznamená, že se staneme prchavými duchy, nýbrž je vstupem do hlubšího společenství s Bohem a bratry, do lidstva proměněného láskou“.

V návaznosti na biblický příběh o učednících putujících do Emauz, papež podotkl, že prožívali smutek, protože očekávali jiné vyústění situace. Chtěli Mesiáše, avšak bez kříže. A dokonce ani zprávy o prázdném hrobu je nedokáží potěšit. „Ježíš se však postaví vedle nich a trpělivě jim pomáhá pochopit, že utrpení není popřením slibu, ale cestou, skrze niž Bůh zjevil míru své lásky,” dodal Svatý otec. Okamžik, kdy společně usedají ke stolu a lámou chléb, se ukazuje jako přelomový – “otevřou se jim oči”. „To je největší překvapení: objev, že pod popelem zklamání a únavy se vždy skrývá živý žár, který čeká jen na to, až bude znovu roznícen,“ řekl Lev XIV.

Pán Ježíš se k nám přibližuje „právě v nejtemnějších místech: v našich neúspěších, v narušených vztazích, v každodenních těžkostech, které nás tíží, v pochybnostech, které nás odrazují. Nic z toho, čím jsme, žádná část naší existence mu není cizí.“ „Dnes stojí vzkříšený Pán vedle každého z nás, právě když kráčíme po svých cestách – cestách práce a povinností, ale také utrpení a osamělosti – a s nekonečnou jemností nás žádá, abychom mu dovolili rozžehnout naše srdce,“ pokračoval Lev XIV. „Nevnucuje se nám halasně, neočekává okamžité uznání. Trpělivě čeká na okamžik, kdy se naše oči otevřou, abychom spatřili Jeho přátelskou tvář, schopnou proměnit zklamání v důvěřivé očekávání, smutek ve vděčnost a rezignaci v naději.“

Na závěr papež řekl, že „Vzkříšený touží projevit svou přítomnost, stát se naším společníkem na cestě a probudit v nás jistotu, že Jeho život je silnější než jakákoli smrt“. Lev XIV. vybídl, abychom v modlitbě prosili Pána „o milost rozpoznat Jeho pokornou a diskrétní přítomnost, abychom nepožadovali život bez zkoušek, abychom objevili, že každá bolest, je-li naplněna láskou, se může stát místem společenství“. „Stejně jako učedníci z Emauz se vraťme do svých domovů se srdcem hořícím radostí. Prostou radostí, která rány neodstraňuje, ale osvěcuje. Radostí, která pramení z jistoty, že Pán žije, putuje s námi a v každém okamžiku nám dává možnost začínat znovu,“ zakončil Lev XIV. promluvu při generální audienci.

Zdroj: vatican.va

(www.cirkev.cz)

Skutečným bohatstvím je přátelství s Pánem a s lidmi, připomněl papež Lev XIV. při nedělní modlitbě Anděl Páně na Svatopetrském náměstí, kde se shromáždilo 15 tisíc věřících. Egoismus nás izoluje a „šíří jed nezdravého soupeření, které často vede ke konfliktům“. Dary, které jsme dostali od Boha – včetně vlastního života – máme spravovat s péčí a odpovědností, s vědomím, že nejsme jejich pány a že hromadění věcí není tou nejvyšší hodnotou.

V katechezi se papež vrátil k podobenství o nespravedlivém správci (Lk 16,1–13), o němž hovořil už ráno při mši v papežské farnosti sv. Anny. Položil otázku, jak nakládáme se svým životem a statky, které jsme obdrželi. Jednoho dne budeme skládat účty před Bohem i před lidmi, kteří přijdou po nás.

Podobenství se na první pohled může zdát obtížně pochopitelné. Správce však nakonec pochopí, že hromadění majetku není tím nejdůležitějším, protože bohatství tohoto světa pomíjí. Proto přizve dlužníky a jejich dluhy sníží – vzdává se části, která by mu náležela, a tím sice ztrácí materiální zisk, ale získává přátele.

Podle papeže je důležité, že hlavní postava evangelního úryvku dokáže vystoupit ze své samoty a egoismu. „Musíme používat statky tohoto světa i svůj vlastní život s ohledem na pravé bohatství, jímž je přátelství s Pánem a s bratry,“ řekl Svatý otec.

Na závěr Lev XIV. připomněl, že stále potřebujeme smysl pro spravedlnost a odpovědnost: „Můžeme se řídit kritériem sobectví, stavět bohatství na první místo a myslet jen na sebe. To nás ale izoluje od druhých a šíří jed nezdravého soupeření, které často vede ke konfliktům. Nebo můžeme všechno, co máme, uznat jako Boží dar, který máme spravovat, a použít jej jako nástroj sdílení – k vytváření přátelství a solidarity, k budování dobra, k utváření spravedlivějšího, rovnějšího a bratrštějšího světa.“

Po modlitbě Anděl Páně papež Lev XIV. znovu vyzval k míru na Blízkém východě. Připomněl utrpení obyvatel Pásma Gazy a poděkoval katolickým společenstvím a sdružením, která vyjadřují solidaritu s tamními lidmi.

„Spolu s vámi a s pastýři církví ve Svaté zemi opakuji: není budoucnosti, která by se zakládala na násilí, nuceném vyhnanství a pomstě. Národy potřebují mír; kdo je skutečně miluje, pracuje pro mír,“ zdůraznil Svatý otec.

Zdroj: Vatican News – italská sekce

(www.cirkev.cz)

Vatikán vydal novou knihu „Lev XIV.: občan světa, misionář 21. století“, která obsahuje první rozsáhlý rozhovor papeže s novinářkou portálu Crux, Elise Ann Allen. Publikace vyšla 18. září ve španělštině v nakladatelství Penguin Perú a přináší pohled na priority a postoje Svatého otce k palčivým otázkám současnosti.

Papež Lev XIV. v rozhovoru zdůrazňuje, že jeho posláním je „stavět mosty“ a „neživit dále polarizace“ – jak v samotné církvi, tak i v mezinárodním prostředí.

Jedním z prvních témat byla dramatická situace v Gaze. Papež označil utrpení civilního obyvatelstva, zvláště dětí, za „nesnesitelné“ a varoval, abychom si na něj nezvykli: „Nesmíme se stát necitlivými.“ K označení konfliktu jako genocidy se Svatý stolec zatím nevyjadřuje, protože – jak papež připomněl – jde o pojem s velmi přesnou právní definicí.

Vztahy s Čínou a politika USA

Lev XIV. uvedl, že bude pokračovat v linii svých předchůdců a usilovat o dialog s Čínou, respektující tamní kulturu i obtížnou situaci katolíků, kteří dlouhodobě čelili omezením svobody víry.

Jako první papež pocházející z USA zdůraznil, že nechce zasahovat do stranické politiky. Zmínil však, že by se nebál diskutovat s prezidentem Trumpem o zásadních otázkách, jako je důstojnost člověka a migrace.

Krize zneužívání a finanční situace Vatikánu

Rozhovor se rozsáhle věnuje také otázce zneužívání v církvi. Papež vyzval k maximální blízkosti obětem a připomněl, že drtivá většina obvinění je pravdivá. Zároveň ale upozornil, že existují i případy falešných obvinění, a je proto nutné chránit práva všech. „Otázka zneužívání nesmí pohltit celou církev,“ zdůraznil.

Pokud jde o finance Svatého stolce, papež se hlásí k pokračování reforem započatých Františkem. Připomněl úspěchy, ale i chyby, například ztrátovou kauzu londýnské nemovitosti. „Je třeba se poučit, ale nepropadat malomyslnosti,“ řekl.

Ženy, gender a reforma kurie

Papež potvrdil, že i on chce jmenovat ženy do vedoucích rolí v církvi, ale v otázce svěcení žen neplánuje měnit nauku církve. Podobně i v otázce osob LGBT+: „Všichni jsou zváni, všichni, všichni, všichni,“ cituje papež svého předchůdce. To však neznamená změnu učení o manželství a sexualitě.

Ohlásil také kroky k větší spolupráci mezi jednotlivými dikasterii, aby se odstranilo dosavadní fungování v „izolovaných odděleních“.

Liturgie, technologie a budoucí výzvy

Papež se vyjádřil i k otázce tridentské liturgie. Kritizoval, že ji někteří využívají jako „politický nástroj“. Doufá, že dialogem a synodální cestou lze nalézt řešení.

Rozhovor se dotýká i umělé inteligence a fenoménu fake news. Podle papeže hrozí, že digitální svět bude ovládán zájmy bohatých, přičemž se ztratí důstojnost člověka.

Zdroj: Vatican News, italská sekce

(www.cirkev.cz)

V neděli 7. září byli papežem Lvem XIV. kanonizováni dva mladí světci: Pier Giorgio Frassati a Carlo Acutis. Papež ve své promluvě poukázal na to, že jejich příklad připomíná biblického krále Šalomouna, který ve své mladosti prosil o dar moudrosti.

Svatopetrské náměstí a přilehlé ulice zaplnily tisícovky poutníků, kteří si nechtěli nechat ujít tuto historickou a dlouho očekávanou událost. Slavnostní bohoslužby s kanonizací se účastnila také rodina a přátelé nových světců, stejně tak i čelní představitelé italského politického, společenského i církevního života. 

Pier Giorgio Frassati, mladý Ital z počátku 20. století, nacházel Krista ve službě chudým a nemocným. Carlo Acutis, „Boží influencer“ z přelomu tisíciletí, žil eucharistií a připomínal, že: „Jediné, čeho se musíme bát, je hřích.“ Oba svým životem ukázali, že svatost není vzdálený ideál, ale cesta radosti, služby a důvěry v Boha.

V úvodu bohoslužby přečet prefekt Dikasteria pro blahoření a svatořečení kardinál Marcello Semeraro krátké životopisy nových svatých. Poté pronesl papež Lev XIV., který celé slavnostní bohoslužbě předsedal, oficiální formuli, čímž Pier Giorgia Frassatiho a Carla Acutise prohlásil za nové svaté katolické církve. Jednalo se o jeho první svatořečení od nástupu na papežský stolec. 

Ve své homilii Svatý otec hovořil o úryvku z dnešního evangelia, které nás vybízí k plnému následování Krista: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.“ (Lk 14,27). Italský student a člen církevních společenství Pier Giorgio Frassati prožíval víru radostně a konkrétně – v modlitbě, přátelství i službě potřebným. Často ho bylo možné potkat v ulicích Turína s potravinami pro chudé. „Kolem chudých a nemocných vidím světlo, které my nemáme,“ říkával.

Carlo Acutis, mladík z přelomu tisíciletí, nacházel střed svého života v eucharistii. Denně se účastnil mše svaté a často chodil na adoraci. „Před sluncem se člověk opálí. Před eucharistií se stává svatým,“ připomínal svým vrstevníkům. Velký důraz kladl i na svátost smíření: „Jediné, čeho se musíme bát, je hřích.“

Oba nové světce spojovalo hluboké zakotvení v modlitbě, úcta k Panně Marii, láska k bližním a otevřenost k potřebám druhých. Ani nemoc a předčasná smrt je nepřipravily o naději. „Den mé smrti bude nejkrásnějším dnem mého života,“ řekl Frassati krátce před svým odchodem.

Papež Lev XIV shrnul jejich poselství mladým generacím slovy: „Neplýtvejme svým životem, ale nasměrujme jej vzhůru a udělejme z něj mistrovské dílo.“

V závěru bohoslužby Svatý otec všechny vyzval, aby oslavili nové svaté a poděkoval za tak hojnou účast.

(www.cirkev.cz)

Papež Lev XIV. při zasedání veřejné konzistoře 13. června rozhodl, že Carlo Acutis a Pier Giorgio Frassati budou kanonizování v neděli 7. září. Tito dva mladí katolíci oblíbení pro svou živou víru a svědectví svatosti, budou prohlášení za svaté v průběhu slavnostní bohoslužby na Svatopetrském náměstí, která začne v 10 hodin a bude jí předsedat Svatý otec.

Bl. Carlo Acutis, italský teenager, který se věnoval počítačovému programování a zemřel v roce 2006 na rakovinu krve, je známý svou velkou oddaností eucharistii. Narodil se v roce 1991 a je prvním mileniálem, který byl katolickou církví blahořečen. Krátce po svém prvním svatém přijímání v sedmi letech řekl své matce, že jeho životní plán je být vždy spojen s Ježíšem.

Aby toho dosáhl, snažil se denně navštěvovat mši svatou ve farním kostele naproti své základní škole v Miláně. To inspirovalo i jeho vlastní rodiče k návratu a praktikování katolické víry a jeho hinduistickou chůvu ke konverzi a křtu.

Carlo Acutis byl přesvědčen, že důkazy eucharistických zázraků mohou lidem přesvědčivě pomoci uvědomit si, že Ježíš je přítomen při každé mši svaté. Mnoho jeho spolužáků, přátel a rodinných příslušníků dosvědčilo, že je přivedl blíže k Bohu

Acutis byl velmi otevřený člověk a nestyděl se mluvit se spolužáky a s každým, koho potkal, o věcech, které měl rád, včetně mše a reálné přítomnosti Ježíše v eucharistii. „Lidé, kteří se vystavují slunci, se opalují; lidé, kteří se vystavují eucharistii, se stávají svatými,“ byla jedna z jeho myšlenek. 

Zemřel v roce 2006 ve věku 15 let, krátce poté, co mu byla diagnostikována leukémie. Před smrtí řekl své matce: „Všechno své utrpení obětuji Pánu za papeže a za církev, abych nešel do očistce, ale rovnou do nebe.“

Bl. Pier Giorgio Frassati, který zemřel v roce 1925 ve věku 24 let, je i dnes mnohými milován pro své zapálené svědectví o svatosti, která sahá „až do výšin“. Pocházel ze severní Itálie, byl vášnivým horolezcem a dominikánem, a byl známý slou láskou k bližním. 

V 17 letech vstoupil do Společnosti svatého Vincence z Pauly a věnoval většinu svého volného času péči o chudé, bezdomovce a nemocné, stejně jako o vojáky vracející se z první světové války.

Na fotografii před jeho posledním horolezeckým výstupem napsal „Verso L‘ alto“, což znamená „k výšinám“. Tato věta se stala mottem pro katolíky, které bl. Pier Giorgio Frassati inspiroval k úsilí o dosažení vrcholu věčného života s Kristem.

Zemřel 4. července 1925 na dětskou obrnu, kterou se pravděpodobně nakazil při službě nemocným. Svatý papež Jan Pavel II, který ho v roce 1990 blahořečil, ho nazval „mužem osmi blahoslavenství“ a popsal ho jako „zcela ponořeného do Božího tajemství a zcela oddaného neustálé službě bližním“.

Tito mladí „skoro svatí“ jsou velmi oblíbeni mezi především mezi mládeží, tedy se na kanonizační bohoslužbě očekává hojná účast především mladých lidí z celého světa. Bohoslužbu bude možné sledovat živě prostřednícvím Vatikánských médií nebo na TV Noe. 

(www.cirkev.cz)