Ve středu 24. září při generální audienci na Svatopetrském náměstí papež Lev XIV. pokračoval v jubilejním katechetickém cyklu o Ježíšově životě. Dnešní katechezi věnoval Ježíšovu sestupu do pekel. V závěru se k věřícím obrátil s výzvou k modlitbě růžence a oznámil, že 11. října při této společné modlitbě připomene výročí druhého Vatikánského koncilu.
PAPEŽ LEV XIV.
Drazí bratři a sestry, měsíc říjen, který se blíží, je v církvi zvláště věnován růženci. Proto vyzývám všechny, aby SE každý den příštího měsíce modlili růženec za mír, osobně, v rodině i ve společenství.
Zvu také všechny, kteří slouží ve Vatikánu, aby se každý den v 19 hodin účastnili této modlitby v bazilice svatého Petra.
František Forgione, později známý jako otec Pio, se narodil 25. května 1887 v Pietrelcině nedaleko Beneventa v jižní Itálii. Vyrůstal v chudé, ale hluboce věřící rodině. Už od dětství byl znám svou zbožností a touhou po modlitbě. V pouhých pěti letech zatoužil po zasvěceném životě.
Foto Wikimedia Commons
Ve 12 letech přijal první svaté přijímání i biřmování, o tři roky později vstoupil do kapucínského řádu a přijal řeholní jméno Pio. Roku 1910 byl vysvěcen na kněze. Zdravotní potíže jej provázely celý život, přesto se vyznačoval vytrvalostí, modlitbou a hlubokým sjednocením s Kristem.
Dne 20. září 1918 obdržel jako první kněz v dějinách viditelná stigmata – rány Kristova ukřižování, které na jeho těle přetrvaly padesát let. Od té doby působil převážně v klášteře v San Giovanni Rotondo v Apulii. K jeho zpovědnici přicházely tisíce lidí, čekací lhůta na svátost smíření se počítala na dny i týdny. Otec Pio byl znám darem nahlížení do srdce kajícníků, schopností bilokace i prorockými vhledy. Prorokoval mimo jiné i tehdejšímu knězi Karlu Wojtylovi, že se stane papežem.
Jeho mše svaté byly pro přítomné nezapomenutelným duchovním zážitkem – věřící v nich zakoušeli hluboké vtažení do tajemství Kristovy oběti.
Svatý Pio nesl ve svém srdci zvláštní lásku k nemocným a trpícím. Z tohoto soucitu se zrodil projekt „Domu úlevy v utrpení“ (Casa Sollievo della Sofferenza), který otevřel roku 1956 papež Pius XII. Nemělo jít o obyčejnou nemocnici, ale o místo, kde se spojuje lékařská péče s vírou a lidskou útěchou.
Významnou součástí jeho duchovního života byla mariánská úcta. Otec Pio neúnavně vybízel věřící: „Milujte Pannu Marii a vzbuzujte lásku k ní u druhých.“ Každodenně se modlil růženec, který nazýval mocnou zbraní proti hříchu.
Otec Pio zemřel 23. září 1968 ve věku 81 let. V den jeho smrti mu zmizela stigmata, která nesl půl století. Na jeho pohřeb přišlo více než 100 tisíc lidí. Proces blahořečení byl zahájen roku 1969, Jan Pavel II. jej blahořečil roku 1999 a svatořečil 16. června 2002. Na náměstí sv. Petra se tehdy shromáždilo přes 300 tisíc poutníků.
Pro období před říjnovými volbami do dolní komory Parlamentu ČR vznikla Národní modlitební novéna. Připravili ji vikáři pro pastoraci moravských diecézí. Devítidenní cyklus modliteb s národními patrony je připraven pro období od 24. září do 2. října.
Juraj Thuringer / Člověk a Víra
„Cílem je připomenout velké osobnosti našeho národa a spojit se v modlitbě za budoucnost naší země. Věříme, že sjednocení v modlitbě může spojovat i v názorově a hodnotově rozdělené společnosti,“ uvádí P. Daniel Vícha – biskupský vikář pro pastoraci ostravsko-opavské diecéze.
Předmluvu k modlitební brožurce napsal olomoucký arcibiskup a předseda ČBK Josef Nuzík: „Nedávno mě zaujala promluva papeže Lva XIV., v níž zmínil, že každé společenství, aby bylo zdravé, potřebuje pravdu, jednotu a lásku. Tyto hodnoty mějme na paměti právě v tomto předvolebním čase a všechno, co se děje kolem nás ve společnosti a církvi, předkládejme Bohu.“
V devítidenní modlitbě se střídají patroni sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka Česká, sv. Václav, sv. Cyril a Metoděj, sv. Prokop, sv. Zdislava a mučedníci totalitních režimů 20. století.
Nanebevzetí Panny Marie je znamením naší budoucnosti, připomněl papež Lev XIV.
V malém kostele sv. Tomáše z Villanovy v Castel Gandolfo slavil papež v pátek 15. srpna bohoslužbu u příležitosti Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Koncelebrovalo s ním asi dvacet kněží a na náměstí před kostelem byly umístěny obrazovky, aby stovky věřících mohly obřad sledovat.
Vatican Media
Na začátku homilie papež uvedl, že i když letos slavnost nepřipadá na neděli, přesto je dnem, kdy „jiným způsobem slavíme velikonoční tajemství Ježíše, které změnilo běh dějin“. V Marii z Nazareta podle něj rozpoznáváme svůj vlastní příběh i příběh církve, ponořený do společného lidství. Vtělením Bůh života a svobody zvítězil na smrtí.
Pod křížem stála Maria sjednocená se svým Synem, který vyslovil své „ano“, čímž zbavil smrt její moci – smrti, jež se stále šíří tam, kde naše skutky působí zlo a naše srdce zůstávají sevřená strachem a nedůvěrou. Přesto důvěra, láska a odpuštění zvítězily. Papež zdůraznil, že Mariino „ano“ žije dál a odolává smrti v dnešních mučednících, ve svědcích víry, spravedlnosti, laskavosti a pokoje. Proto je tento den radosti zároveň výzvou rozhodnout se, jak a pro koho chceme žít.
Papež připomněl příběh z Lukášova evangelia, kdy Marie navšítěvuje Alžbětu a její chvalozpěv Magnificat prozařuje celý její život. Nečekaná plodnost dříve neplodné Alžběty posílila Mariinu důvěru a předznamenala plodnost jejího „ano“. Ta se projevuje v životě církve i celého lidstva vždy, když je přijímáno obnovující Boží slovo.
Podle papeže vstupuje vzkříšení do našeho světa i dnes. Přestože se někdy zdá, že převládají slova a skutky, které vedou k smrti, Boží život dokáže porazit zoufalství díky konkrétním zkušenostem bratrství a nových skutků solidarity. Zpěv Magnificat posiluje v naději pokorné, hladové, pilné Boží služebníky, ty, kteří v utrpení vidí neviditelné: mocné svržené z trůnů, bohaté s prázdnýma rukama a Boží sliby splněnéní.
Papež varoval, že díky lidským jistotám, materiálnímu blahobytu a lhostejnosti, která uspává svědomí, může víra slábnout. Místo abychom nechali odejít „starý svět“ – svět nespravedlnosti, sobectví a pýchy – stále k němu tíhneme. Hledáme pomoc od bohatých a mocných, jejichž podpora bývá spojena s pohrdáním chudými a pokornými.
Podle papeže jsou dnes radostí církve chudé a pronásledované křesťanské komunity, lidé přinášející něhu a odpuštění v místech konfliktů, tvůrci pokoje a stavitelé mostů v rozděleném světě. Mnohé z nich jsou ženy – „velikonoční ženy, apoštolky vzkříšení“, jejichž příklad má moc proměnit naše životy.
V Panně Marii, přijaté do nebe, vidíme svůj vlastní cíl. Je znamením, že Kristovo vzkříšení nebylo ojedinělou událostí. Její život je jedinečným spojením milosti a svobody, které každého z nás vybízí k důvěře, odvaze a aktivní účasti na životě Božího lidu.
Na závěr papež vyzval: „Nebojme se volit život, i když se to může zdát riskantní nebo nerozumné. Hlasy, které nám našeptávají, ať se staráme jen o sebe, jsou hlasy smrti. Jako učedníci Krista jsme povoláni, aby jeho láska vedla náš život, duši i tělo. Naše vítězství nad smrtí začíná právě teď.“
Zázrak v Neapoli: Olej sv. Charbela se zázračně doplnil během mše
Kostel sv. Ferdinanda v historickém centru italské Neapole se stal dějištěm události, kterou mnozí věřící označují za zázrak. Během mše svaté 24. července při příležitosti liturgické památky sv. Charbela, libanonského mnicha, došlo k neobvyklému jevu – sklenice s olejem, určeným k pomazání nemocných, se po vyprázdnění znovu zcela naplnila.
Zdroj: Mons. Pasquale Silvestri
Mons. Pasquale Silvestri, farář farnosti sv. Ferdinanda, sloužil mši za účasti více než 500 věřících, z nichž mnozí byli nemocní a přišli s prosbou o uzdravení. Na závěr eucharistie začal kněz pomazávat přítomné věřící olejem, který jim byl pro tuto příležitost zaslán kurií maronitů v Římě. Jak později uvedl, obával se, že množství oleje nebude stačit.
„Olej téměř došel a já měl strach, že se nedostane na všechny,“ uvedl farář ve svědectví, které zaslal i bývalému postulátorovi kanonizačního procesu sv. Charbela. „Když jsem nádobu zavřel a vrátil ji do schránky, všiml jsem si, že je opět plná, dokonce byla težší než předtím. Nevěřil jsem vlastním očím.“ Překvapený Silvestri se vrátil k oltáři a ukázal zázračně doplněný olej věřícím, kteří jeho slova přijali s potleskem a dojetím.
Následující den přišla do kostela skupina libanonských poutníků. Požádali, zda si mohou k oleji přivonět a dosvědčili, že z něj vychází vůně cedrů, stromů typických pro Charbelovu domovinu.
Farář dodal, že olej byl uložen do bezpečí a je k dispozici k dalšímu zkoumání. „Nejsem žádný divotvůrce,“ zdůraznil. „Ale zde došlo ke vzniku hmoty – a to je vážná věc. V souladu s kanonickým právem jsem událost oznámil postulátorovi kauzy.“
Zázračnému jevu předcházelo ještě jedno silné svědectví – mladá žena z farnosti se podle svých slov téhož dne uzdravila z nádoru prsu. Lékaři předtím pokládali její uzdravení za nemožné. Farář uvedl, že od té doby obdržel dalších několik svědectví o duchovním i fyzickém uzdravení. Všechny požádal, aby své zkušenosti písemně zaznamenali.
Mons. Silvestri prozradil, že úcta ke sv. Charbelovi v jeho farnosti začala nedávno. „Jeho příběh mě zaujal, a tak jsem z úcty pověsil jeho obraz v kostele. Následně se mi zdál sen, ve kterém se na mě sv. Charbel díval a usmíval se, a to mě silně zasáhlo, protože na všech fotografiích je velmi vážný.“ Od té doby se rozhodl sloužit mši svatou ke cti sv. Charbela vždy poslední pátek po dobu měsíců června a července.
Svatý Charbel Makhlouf (1828–1898), kněz a poustevník maronitského obřadu, je známý nejen v Libanonu, ale po celém světě. Za svého života i po smrti byl spojován s mnoha uzdraveními. Papež Pavel VI. ho beatifikoval v roce 1965 a svatořečil v roce 1977. Úcta k tomuto světci je rozšířena nejen mezi katolíky, ale i muslimy či příslušníky jiných náboženství. Jeho život a zázraky tvoří most mezi duchovním Východem a Západem.
Italská biskupská konference se k události zatím nevyjádřila.
