V průběhu bohoslužby na svátek Všech svatých, která byla zároveň vrcholem Jubilea světa vzdělávání, papež Lev XIV. prohlásil sv. Johna Henryho Newmana učitelem církve. Svatý otec ve své homilii uvedl, že postava kardinála Newmana bude jistě inspirací pro nové generace, jejichž srdce žízní po nekonečnu. Na náměstí byla přítomná i oficiální delegace anglikánské církve vedená arcibiskupem z Yorku Stephenem Cottrellem.

Papež oslovil tisícovky věřících – zejména studentů a pedagogů – shromážděných na Svatopetrském náměstí k a vyzval je, aby zajistili, že školy, univerzity a všechny vzdělávací organizace, i ty neformální nebo pouliční, budou vždy bránou k civilizaci, dialogu a míru.

Svatý otec ve své homilii připomněl, že nový, již 38., učitel církve nám zanechal nádherné úvahy o „tajemství důstojnosti každého člověka a také o rozmanitosti darů rozdávaných Bohem“. Život se podle papeže stává zářivým, když člověk objeví, stejně jako kardinál Newman, své povolání a poslání, a skutečnost, že naše životy slouží něčemu většímu než jsme my sami. Příspěvek, který každý z nás může nabídnout, je velmi cenný a úkolem vzdělávacích komunit je podporovat ho a vážit si ho.

Na začátku homilie Lev XIV. také oznámil, že svatý John Henry Newman byl jmenován spolupatronem vzdělávacího poslání církve po boku svatého Tomáše Akvinského. Pokračoval dále, že duchovní a kulturní postava kardinála Newmana „bude jistě inspirací pro nové generace, jejichž srdce žízní po nekonečnu a které jsou prostřednictvím hledání a poznávání ochotny podniknout cestu, která, jak říkali naši předkové, vede per aspera ad astra, přes obtíže ke hvězdám.“ V reflexi nad Listem svatého Pavla Filipanům a posláním „zářit jako hvězdy ve světě“ papež zopakoval pedagogům slova ze své apoštolské exhortace Dilexi te.

V komentáři k blahoslavenstvím z úryvku z Matoušova evangelia, je popsal jako „cestu a poselství Ježíše, učitele“, který v rozporu s logikou světa prohlašuje za blahoslavené chudé, ty, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, pronásledované a tvůrce pokoje. Ta jsou znamením Božího království, které svatí zjevují mezi námi.

Hymnus kardinála Newmana Lead, Kindly Light (Veď nás, laskavé světlo), který složil, když byl ještě anglikánským pastorem, a který se zpívá během obětování, připomíná světlo, které nás vede, když si uvědomíme, že naše kroky jsou nejisté a nedokážeme rozeznat horizont. Úkolem vzdělávání, vysvětlil papež, je právě nabídnout toto laskavé světlo těm, kteří jsou uvězněni „ve stínu pesimismu a strachu“.

Papež zakončil svou homilii důrazem na to,, že z křesťanské prospektivy pomáhá vzdělávání každému stát se svatým. „Nic menšího nestačí.“ Připomněl také slova papeže Benedikta XVI. adresovaná mladým lidem během beatifikace Newmana ve Velké Británii v roce 2010: „To, co Bůh pro každého z vás chce nejvíc, je, abyste se stali svatými. Miluje vás mnohem víc, než si dokážete představit.“ Lev XIV. dodal, že toto je univerzální povolání ke svatosti, základní poselství druhého vatikánského koncilu, „osobní a společná cesta vyznačená blahoslavenstvími“.

Zdroj: Vatican Media, anglická sekce, redakčne upraveno

(www.cirkev.cz)

2. listopadu, v den Památky všech věrných zemřelých, je příležitost vzpomenout na naše předky, bez nichž bychom tu nebyli. Pro křesťany tento svátek představuje posílení naděje na shledání se zesnulými na věčnosti. Katoličtí duchovní v roce 2023 doprovodili na poslední pozemské cestě téměř 19 tisíc zemřelých.

Obchodní řetězce nás nabídkou hřbitovních svíček a dušičkových aranží s předstihem připravují na Památku zesnulých. Letos připadne na sobotu 2.listopadu, což umožní návštěvu hřbitova také těm, kteří žijí daleko od míst, kde mají své kořeny a kde jsou pochováni jejich blízcí. Jedná se o jediný den v roce, kdy parkovací kapacita u hřbitovů nestačí přílivu návštěvníků a o jediný týden v roce, kdy se posouvá jejich obvyklá zavírací doba.

Začátek listopadu je v katolické tradici věnován dvěma datům spojeným se vzkříšením mrtvých a věčným životem. 1. listopadu slavíme slavnost Všech svatých, tedy těch, jenž nás předešli do věčné slávy, v Bibli nazývané nebeským Jeruzalémem. Následující den je věnován Památce na všechny věrné zemřelé, kterým kromě vzpomínky chceme pomoci do nebe i modlitbou. K tomu slouží plnomocné odpustky, jejichž získání je spojeno s přijetím svátosti smíření (zpověď), svatého přijímání, modlitby na úmysl Svatého otce a návštěvou hřbitova v prvním listopadovém týdnu. Nejedná se tedy o předmět kupčení, nýbrž o posílení naděje na vykoupení pro již zemřelé osoby.

Pro křesťany pohřeb neznamená pouze poslední rozloučení s tělem zemřelého, jenž bude žít jen ve vzpomínkách a připomínat jej bude jen odkaz či majetek, který na zemi zanechal. Svíce a květiny jsou symbolem věčného života duše, kterou kněz a pozůstalí vyprovází, a také naděje na shledání.

V loňském roce katolická církev takto doprovodila 18 685 pohřbů. Je to méně než v předchozích letech, což souvisí s poklesem celkového počtu zemřelých v České republice (112 795), který je nejnižší od roku 2019. S katolickými obřady bylo pohřbeno 16,6 % zesnulých v roce 2023, což odpovídá průměru posledních čtyř let. Dvě pětiny katolických pohřbů se odehrají v Moravské provincii.

Vedle pohřebních obřadů v kostele, jejichž součástí může být mše svatá a následné uložení do hrobu, je možné přizvat duchovního k uložení rakve či urny nebo k civilnímu pohřbu v krematoriu. Tzv. jiných úkonů křesťanského rozloučení bylo v roce 2023 evidováno 2 657.

Dále je možné nechat sloužit mši svatou za zemřelé v jakémkoli katolickém kostele. Důstojné rozloučení je nejen poctou a poděkováním za život zesnulého, ale především pomáhá truchlícím k přijetí smrti blízkého člověka, vyrovnání se s jeho ztrátou a pro věřící je součástí víry ve vzkříšení těla a věčný život.

Generální sekretář České biskupské konference P. Roman Czudek nabízí zamyšlení k nadcházejícím svátkům: „Svatý papež Jan Pavel II., který letos obdržel in memoriam řád Bílého lva, tedy nejvyšší státní vyznamenání České republiky, kdysi řekl, že ho naplňuje vnitřním pokojem pomyšlení na okamžik, kdy ho Bůh povolá k sobě: ze života do života. Při loučení a vzpomínce na naše zemřelé mohou problesknout v nás samotných myšlenky na přesah lidského života. Jaký to má pro nás význam? Určitě těmi myšlenkami nechceme utéct z reality, nemá to směřovat k tomu, abychom opomíjeli náš život. Spíše naopak, chceme mu dát novou kvalitu. Často je to pak kvalita, která si zaslouží ta nejvyšší vyznamenání, která mají trvalý lesk a časově neomezené uznání.“

(www.cirkev.cz)

František Forgione, později známý jako otec Pio, se narodil 25. května 1887 v Pietrelcině nedaleko Beneventa v jižní Itálii. Vyrůstal v chudé, ale hluboce věřící rodině. Už od dětství byl znám svou zbožností a touhou po modlitbě. V pouhých pěti letech zatoužil po zasvěceném životě.

Ve 12 letech přijal první svaté přijímání i biřmování, o tři roky později vstoupil do kapucínského řádu a přijal řeholní jméno Pio. Roku 1910 byl vysvěcen na kněze. Zdravotní potíže jej provázely celý život, přesto se vyznačoval vytrvalostí, modlitbou a hlubokým sjednocením s Kristem.

Dne 20. září 1918 obdržel jako první kněz v dějinách viditelná stigmata – rány Kristova ukřižování, které na jeho těle přetrvaly padesát let. Od té doby působil převážně v klášteře v San Giovanni Rotondo v Apulii. K jeho zpovědnici přicházely tisíce lidí, čekací lhůta na svátost smíření se počítala na dny i týdny. Otec Pio byl znám darem nahlížení do srdce kajícníků, schopností bilokace i prorockými vhledy. Prorokoval mimo jiné i tehdejšímu knězi Karlu Wojtylovi, že se stane papežem.

Jeho mše svaté byly pro přítomné nezapomenutelným duchovním zážitkem – věřící v nich zakoušeli hluboké vtažení do tajemství Kristovy oběti.

Svatý Pio nesl ve svém srdci zvláštní lásku k nemocným a trpícím. Z tohoto soucitu se zrodil projekt „Domu úlevy v utrpení“ (Casa Sollievo della Sofferenza), který otevřel roku 1956 papež Pius XII. Nemělo jít o obyčejnou nemocnici, ale o místo, kde se spojuje lékařská péče s vírou a lidskou útěchou.

Významnou součástí jeho duchovního života byla mariánská úcta. Otec Pio neúnavně vybízel věřící: „Milujte Pannu Marii a vzbuzujte lásku k ní u druhých.“ Každodenně se modlil růženec, který nazýval mocnou zbraní proti hříchu.

Otec Pio zemřel 23. září 1968 ve věku 81 let. V den jeho smrti mu zmizela stigmata, která nesl půl století. Na jeho pohřeb přišlo více než 100 tisíc lidí. Proces blahořečení byl zahájen roku 1969, Jan Pavel II. jej blahořečil roku 1999 a svatořečil 16. června 2002. Na náměstí sv. Petra se tehdy shromáždilo přes 300 tisíc poutníků.

Zdroj: Catholica