Svatý Antonín z Padovy (1195–1231), původem Portugalec, patří k nejuctívanějším světcům katolické církve. Vynikal hlubokou znalostí Písma, výmluvností i pokorou. Jako františkánský kazatel obrátil tisíce lidí a zasloužil si titul „učitel evangelia“. Jeho život je svědectvím síly Boží milosti, která působí skrze prostotu, modlitbu a neochvějnou lásku k pravdě.

Narodil se roku 1195 v Lisabonu jako Ferdinand Bullones do šlechtické rodiny. V patnácti letech vstoupil k augustiniánům, toužil po životě s Bohem a studiu Písma. Klid pro duchovní růst nalezl v klášteře v Coimbře. Osudové se pro něj stalo setkání s františkány, když viděl těla pěti mučedníků zabitých v Maroku. Jejich smrt v něm probudila touhu po misiích i mučednictví. Přestoupil do řádu menších bratří a přijal jméno Antonín.

V roce 1221 odplul do Afriky, ale vážně onemocněl a byl nucen se vrátit. Loď ho však zanesla do Itálie, kde se zúčastnil františkánské kapituly v Assisi. Přestože z pokory skrýval své vzdělání a nadání, byl nakonec poslán do kláštera v Montepaolo. Právě tam se naplno ukázala jeho výjimečnost – při nečekané promluvě ohromil posluchače hloubkou svých znalostí, výmluvností i vroucností.

František z Assisi mu následně dovolil vyučovat teologii – stal se prvním františkánem, kterému bylo svěřeno toto poslání. Učil v Boloni, Toulouse i Padově. Byl „schránkou Písma svatého“, jak jej nazval papež Řehoř IX., a současně zůstával pokorným bratrem, který se nikdy neuzavíral potřebám obyčejných lidí.

Jeho kázání přitahovala tisíce posluchačů. Mluvil o hříchu i milosrdenství, o nutnosti svátosti smíření, o pokání a o naději. Dovedl obrazně i přesvědčivě mluvit o víře – lidé se obraceli, protože v jeho slovech cítili pravdu a lásku. Pro svou horlivost a víru v eucharistii je nazýván i „kladivem na kacíře“.

Žil skutečně chudě a skromně. Svým životem svědčil, že pokora, chudoba, poslušnost a trpělivost jsou jazyky Ducha Svatého. „Živá je řeč, když hovoří skutky,“ říkal. Vždy si nacházel čas pro rozjímání a tichou modlitbu, kterou pokládal za zdroj síly pro svou činnost.

Zemřel předčasně 13. června 1231 v Arcelle u Padovy, ve věku pouhých 36 let. Už za života byl považován za světce. Po jeho smrti bylo zaznamenáno 42 ověřených zázraků u jeho hrobu. Papež Řehoř IX. jej kanonizoval již 30. května 1232 – pouhých 11 měsíců po smrti.

V roce 1946 ho papež Pius XII. prohlásil učitelem církve s titulem Doctor evangelicus – učitel evangelia. Jeho jazyk, kterým tolikrát hlásal Krista, se dochoval neporušený – jako znamení jeho svatosti i Boží přízně.

V mnoha kostelích po světě najdete pokladničky s nápisem Chléb svatého Antonína – almužny ke cti světce, který nikdy nebyl lhostejný k potřebám chudých.

Zdroj: Catholica

(www.cirkev.cz)

Liturgická památka Panny Marie, Matky Církve, připadá na pondělí po slavnosti Seslání Ducha Svatého. Ustanovil ji papež František v roce 2018 jako závaznou pro celou katolickou církev. Ačkoliv se jedná o svátek poměrně nový, titul „Matka Církve“ má hluboké teologické i historické kořeny.

Panna Maria je Matkou Krista – nejen jeho těla narozeného z jejího lůna, ale i jeho těla mystického, jímž je církev. Toto pojetí vychází přímo z Písma a bylo oficiálně stvrzeno papežem Pavlem VI. 21. listopadu 1964 při závěru 3. zasedání Druhého vatikánského koncilu, v souvislosti s promulgací dogmatické konstituce Lumen gentium. Od té doby se tento titul dostává do širšího povědomí a od roku 1980 je také součástí Loretánských litanií.

Liturgická úcta k Panně Marii Matce Církve se však slavila již dříve – například v Polsku, kde byla do národního kalendáře zařazena se souhlasem papeže 4. května 1971, nebo v Argentině.

Titul „Matka Církve“ nese řada kostelů po celém světě, včetně České republiky. V Proseči u Křtin posvětil 17. září 1995 brněnský biskup Vojtěch Cikrle filiální kostel Panny Marie Matky Církve – jeho základní kámen požehnal papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě Československa v dubnu 1990.

Tento titul se promítá i do umění – například v mozaice v Římě nebo na slovenském poutním místě Živčáková u Turzovky, kde se nachází chrám zasvěcený právě Matce Církve.

Církev Marii oslovuje mnoha tituly, aby vyjádřila její výjimečnost, dary a blízkost lidem každého národa a kultury. V každé době byly ustanovovány nové svátky podle potřeb věřících – někdy na obranu pravd víry, jindy jako povzbuzení a posila.

Maria se zjevuje v podobách lidí konkrétního místa – Panna Maria Guadalupská jako Mexičanka, čínská Panna Maria s asijskými rysy… Její poselství je však vždy stejné: „Jsem vaše Matka“. V tom spočívá její mateřství – je blízká, naslouchající, přivádějící ke Kristu.

Úcta k Panně Marii vychází z evangelia. Právě ona v Káně Galilejské řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). V tom je její úloha i dnes – vést nás k poslušnosti Bohu. Ona je ta, která uchovávala všechna Ježíšova slova ve svém srdci a stála pod křížem, kde ji Kristus svěřil milovanému učedníkovi – tedy celé církvi: „Hle, tvá Matka“ (Jan 19,27).

Skrze svátosti jsme včleněni do Kristova těla. On sám říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). A právě proto je i jeho Matka naší Matkou – Matkou církve.

Maria touží pro každého člověka po tom, co je největším dobrem – po životě věčném v Božím království. Její úloha v dějinách spásy není okrajová, ale úzce spjatá s Ježíšovým posláním. I dnes ji církev vzývá jako tu, která nás vede k Synovi, k Duchu Svatému a k Otci, v jejichž jednotě máme život.

Jak píše apoštol Pavel: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). Maria, Matka Církve, je průvodkyní na této cestě.

Zdroj: Catholica

(www.cirkev.cz)

Svatý Norbert z Xantenu (†1134) patří k nejvýraznějším osobnostem 12. století. Šlechtic, císařský diplomat, kazatel, zakladatel řádu a reformátor Církve – to vše v jediném životním příběhu, který je důkazem moci obrácení srdce a síly eucharistické zbožnosti.

Norbert se narodil ve městě Xanten u hranic dnešního Nizozemska do šlechtického rodu pánů z Gennepu. Rodiče ho předurčili pro duchovní dráhu, ale jeho mládí bylo spíše světské než duchovní. Jako kanovník se těšil z výhod svého stavu, později se stal sekretářem císaře Jindřicha V., s nímž devět let cestoval po říši.

Zlom přišel v roce 1115, kdy Norberta během jízdy zastihla bouře a blesk ho srazil z koně. Tuto událost pochopil jako Boží výzvu k obrácení. Vstoupil do benediktinského kláštera, přijal kněžské svěcení a veřejně se zřekl světského života. V Kolíně nad Rýnem slavil svou primici slovy: „Jaká zaslepenost bažit po slávě, která pomine…“

Po letech putování a apoštolátu v dnešní Francii a Belgii, kde hlásal smíření, pravdy víry a úctu k svátostem, založil v roce 1120 v údolí Premontré první řeholní komunitu. Ta se brzy rozrostla v nový řád: premonstráty – řeholní kanovníky podle sv. Augustina, oddané pastorační službě a liturgii.

Řád vynikal úctou k eucharistii, mariánskou zbožností a snahou vést lid k důstojnému slavení bohoslužby. Norbert sám žil asketicky, kázal s ohněm v srdci a vedl své bratry k hluboké vnitřní proměně.

V roce 1126 byl Norbert jmenován arcibiskupem v Magdeburgu. Úřad přijal neochotně, ale poslušně, a do nové katedrály vstoupil bos a v mnišském hábitu. Obnovoval diecézi, potíral nepořádky mezi duchovenstvem, chránil církevní majetek a čelil nepřátelství od šlechty i některých duchovních. Přesto neustoupil a přivedl diecézi k obnově.

Výrazně se zasloužil i o obranu církve během schizmatu po smrti papeže Honoria II., kdy podpořil právoplatného papeže Inocence II. proti uchvatiteli Anaklétovi. Díky jeho vlivu byl spor urovnán na císařském dvoře.

Norbert byl výjimečný svou eucharistickou úctou – nejen jako naukou, ale jako stylem života. Vystupoval proti herezím, které svátost zpochybňovaly, a učil lid správnému porozumění tajemství oltářní svátosti. I proto ho tradice nazývá apoštolem eucharistie.

Zbožnost lidu si získal i díky zázrakům a moudrému slovu. Mezi lidmi se rozšířila úcta k jeho přímluvě – zvláště za matky očekávající narození dítěte, což dodnes připomíná i modlitební služba sester premonstrátek v Doksanech.

Zdroj: Catholica

(www.cirkev.cz)

Sixtinská kaple byla postavena podle rozměrů Šalomounovy svatyně, zaznamenaných ve Starém zákoně. Umělci, kteří ji vyzdobili, ještě posílili její význam jako obrazu celých dějin spásy od stvoření světa. Michelangelova vize Posledního soudu otevírá prostor kaple a staví kardinály, kteří se shromažďují k volbě nového papeže, přímo před zraky Krista, Pána dějin a Soudce. Přinášíme devátý díl z cyklu minipodcastů Johany Bronkové, historičky umění a dlouholeté redaktorky vatikánského Dikasteria pro komunikaci.