Vzkříšení Krista nás učí, že žádný příběh není natolik poznamenán zklamáním nebo hříchem, aby nemohl být naplněn nadějí. Žádný pád není definitivní, žádná noc netrvá věčně, žádná rána nezůstává navždy otevřená. Neexistuje nic, co by mohlo uhasit sílu Boží lásky – zdůraznil papež během středeční generální audience.

Tématem rozjímání papeže Lva XIV. byla evangelijní perikopa o učednících putujících do Emauz (Lk 24, 30-32). Středeční generální audience na Náměstí sv. Petra se zúčastnilo přes 60 tisíc lidí, zejména poutníci, kteří se do Říma sjeli na dnes začínající Jubileum zasvěceného života a na národní pouť Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.

Svatý otec uvedl katechezi poukazem na pokoru, jíž se vyznačovala ústřední událost dějin spásy: Kristovo  Vzkříšení. Poukázal na to, že Pán Ježíš „nedělá nic spektakulárního, aby svým učedníkům vnutil víru”. Je tím, kdo jedná diskrétně, jako „obyčejný poutník, hladový člověk, který prosí o kousek chleba”. Vzkříšený „upřednostňuje jazyk blízkosti, normality, společného stolu“; nepoužívá „zvláštní efekty“ ani „znamení moci“.

Papež poukázal na to, že „vzkříšení není divadelním zvratem, je to tichá proměna, která naplňuje smyslem každé lidské gesto“. Evangelium ukazuje, že „naše tělo, náš příběh, naše vztahy nejsou jakýmsi obalem, který se zahodí. Jsou určeny k plnosti života“. Jak dodal Svatý otec: „Vzkříšení neznamená, že se staneme prchavými duchy, nýbrž je vstupem do hlubšího společenství s Bohem a bratry, do lidstva proměněného láskou“.

V návaznosti na biblický příběh o učednících putujících do Emauz, papež podotkl, že prožívali smutek, protože očekávali jiné vyústění situace. Chtěli Mesiáše, avšak bez kříže. A dokonce ani zprávy o prázdném hrobu je nedokáží potěšit. „Ježíš se však postaví vedle nich a trpělivě jim pomáhá pochopit, že utrpení není popřením slibu, ale cestou, skrze niž Bůh zjevil míru své lásky,” dodal Svatý otec. Okamžik, kdy společně usedají ke stolu a lámou chléb, se ukazuje jako přelomový – “otevřou se jim oči”. „To je největší překvapení: objev, že pod popelem zklamání a únavy se vždy skrývá živý žár, který čeká jen na to, až bude znovu roznícen,“ řekl Lev XIV.

Pán Ježíš se k nám přibližuje „právě v nejtemnějších místech: v našich neúspěších, v narušených vztazích, v každodenních těžkostech, které nás tíží, v pochybnostech, které nás odrazují. Nic z toho, čím jsme, žádná část naší existence mu není cizí.“ „Dnes stojí vzkříšený Pán vedle každého z nás, právě když kráčíme po svých cestách – cestách práce a povinností, ale také utrpení a osamělosti – a s nekonečnou jemností nás žádá, abychom mu dovolili rozžehnout naše srdce,“ pokračoval Lev XIV. „Nevnucuje se nám halasně, neočekává okamžité uznání. Trpělivě čeká na okamžik, kdy se naše oči otevřou, abychom spatřili Jeho přátelskou tvář, schopnou proměnit zklamání v důvěřivé očekávání, smutek ve vděčnost a rezignaci v naději.“

Na závěr papež řekl, že „Vzkříšený touží projevit svou přítomnost, stát se naším společníkem na cestě a probudit v nás jistotu, že Jeho život je silnější než jakákoli smrt“. Lev XIV. vybídl, abychom v modlitbě prosili Pána „o milost rozpoznat Jeho pokornou a diskrétní přítomnost, abychom nepožadovali život bez zkoušek, abychom objevili, že každá bolest, je-li naplněna láskou, se může stát místem společenství“. „Stejně jako učedníci z Emauz se vraťme do svých domovů se srdcem hořícím radostí. Prostou radostí, která rány neodstraňuje, ale osvěcuje. Radostí, která pramení z jistoty, že Pán žije, putuje s námi a v každém okamžiku nám dává možnost začínat znovu,“ zakončil Lev XIV. promluvu při generální audienci.

Zdroj: vatican.va

(www.cirkev.cz)