Popeleční středou vstupují křesťané do postní doby. Jejím smyslem je prožívání a prohlubování tajemství křestního zasvěcení v souvislosti s velikonočním tajemstvím Krista. Letos nás vyzývá papež František i naši biskupové, abychom dnešní půst a modlitby obětovali za mír na Ukrajině.

Popeleční středou vstupují křesťané do postní doby, která trvá až do odpoledne Zeleného čtvrtka. Čtyřicetidenní doba přípravy na Velikonoce se objevuje již ve 4. století, kdy byl začátek stanoven na 1. neděli postní. V té době byla bezprostřední příprava na křest i ukončení veřejného pokání zaměřeny k Velikonocům. Obě dimenze pak byly propojeny v 5.-7. století. Když se půst stal hlavní náplní tohoto období, bylo nutné přidat dalších 6 dní, protože neděle nebyla nikdy dnem postu. Proto je připojen půst pátku a soboty před Velikonocemi (už ve 2. století) a před první postní neděli byly předsunuty 4 dny.

Postní doba začínala středou, která od 10. století, kdy se prosadil zvyk udělovat popelec na znamení pokání, dostala název „Popeleční“. Na Popeleční středu se uděluje popelem znamení kříže na čelo (= popelec). Při udělování popelce kněz říká: „Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš“ nebo nověji zavedenou formuli: „Obraťte se a věřte evangeliu“. Popel, symbol smrti a nicotnosti bytí, se získává ze spálených ratolestí požehnaných v předešlém roce na Květnou neděli.

Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav hříšného člověka, který vyznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit a je veden nadějí, že mu Bůh odpustí. Popeleční středa a Velký pátek jsou v katolické církvi jedinými dny přísného postu, což se týká všech plnoletých katolických křesťanů až do 60 let věku (tento předpis se netýká nemocných osob). Přísný půst sestává, kromě újmy od masitých pokrmů, také z odřeknutí si jednoho ze dvou hlavních jídel dne.

Znamením popelce tedy začíná příprava na velikonoční svátky. Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u starozákonních proroků, nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési „duchovní gymnastiky“, ale je především působením samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu. Když objevíme velikost Boha a jeho pozitivní vztah k nám, snažíme se odpovídat adekvátním způsobem.

Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy, které se vhodně modifikují podle potřeb doby. Vždy ovšem půst vychází z biblické a církevní tradice a je zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému, a tím může ve svých důsledcích vést i ke zlepšení života a atmosféry v celé společnosti.

(www.zpravy.cirkev.cz)