Svatý otec v únorovém úmyslu Apoštolátu modlitby vyzývá zvláště k modlitbě za nevyléčitelně nemocné. Modleme se, aby nevyléčitelně nemocní i jejich rodiny měli veškerou kvalitní lékařskou péči a nezbytnou lidskou podporu.

Úmysl papeže: za nevyléčitelně nemocné

Modleme se, aby nevyléčitelně nemocní i jejich rodiny měli veškerou kvalitní lékařskou péči a nezbytnou lidskou podporu.

Nevyléčitelné nemoci vždy budou klást nesnadné, nezodpověditelné otázky. Nemocným s nepříznivou prognózou máme nabízet péči a úlevu, nikoli smrt. Péče o seniory a osoby na konci života, které je nutno doprovázet pomocí paliativní péče, je odrazem nás samotných, našeho smýšlení o životě, strhává „vyspělé“ společnosti masky. Nemůžeme po pečovatelích chtít, aby své pacienty zabíjeli. Papež František říká: „Pokud budeme toto usmrcování ospravedlňovat, budeme nakonec zabíjet stále více. Odvažuji se doufat, že o tak zásadních otázkách bude možné vést pravdivou debatu, aby život dospěl ke svému přirozenému konci a nepohltila ho všudypřítomná kultura odpisu.“

Národní úmysl: za správce církevního majetku

Modleme se, aby ti, kdo spravují majetek církve, měli dary prozíravosti, odvahy a zodpovědnosti.

Zdrojem všech zrůdných postojů k majetku je nenasytnost. Žádost, jež je v základu lakomství a chamtivosti, roste tím více, čím více je uspokojována. Tyto vášně se léčí tím hůře, čím jsou rozvinutější. Podle svatého Jana Zlatoústého prvním krokem ke svobodě od majetku je „nahlédnout nicotnost věcí a poznat, že bohatství je sluhou pomíjivým a nevděčným, který své pány uvrhá do velkého množství běd“. „Kdo okusil věcí nebeských, snadno pohrdne věcmi pozemskými.“ (Jan Klimak) Kdo neokusí, vždy nakonec odůvodní svůj postoj majetku argumentem, že je vázán péčí řádného hospodáře rozmnožovat svěřené. Položme si otázku, jak máme využívat majetek církve, tak, aby nás neodváděl od jeho pravého smyslu?