Mariánské poutní místo LIBĚŠICE U ŽATCE
Římskokatolická farnost Liběšice u Žatce
16. prosince začíná příprava na Slavnost Ježíškova narození, vánoční svátky. Pro každého z nás má Pán připraveny velké milosti. Modlitba novény k Pražskému Jezulátku nás připravuje na toto milostiplné setkání s láskou narozeného Ježíše Krista.
Novéna k Pražskému Jezulátku – modlí se po devět dní, počínaje 16. prosincem až do vánočních svátků
Dobrý den, drazí bratři a sestry, a požehnaný svátek!
Při dnešní oslavě všech svatých bychom mohli nabýt zavádějícího dojmu, že oslavujeme ony sestry a bratry, kteří byli za svého života neustále dokonalí, přímočaří, pedantičtí a „naškrobení“. Dnešní evangelium nicméně vyvrací tento stereotypní náhled na „svatost ze svatých obrázků“. Ježíšova blahoslavenství (Mt 5, 1-12, která jsou průkazem totožnosti každého světce, totiž vyjevují pravý opak: hovoří o revolučním životě, jdoucím proti proudu. Světci jsou praví revolucionáři.
Vezměmě si za příklad jedno, vysoce aktuální blahoslavenství: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (v.9), a zjistíme, nakolik se Ježíšův postoj odlišuje od našich představ. Všichni toužíme po pokoji, ale často si přejeme svůj osobní pokoj, abychom žili v klidu, aby nás druzí nechali na pokoji, aby náš poklid nenarušovaly problémy. Ježíš ovšem nenazývá blahoslavenými lidi, kteří žijí v klidu, nýbrž ty, kteří pokoj utvářejí, zápasí o něj, jsou budovateli a tvůrci pokoje. Pokoj se totiž buduje a jako kterákoli stavba si žádá úsilí, spolupráci a trpělivost. Chtěli bychom, aby nám mír spadl z nebe, avšak Bible hovoří o „setbě pokoje“ (Zach 8,12), neboť klíčí v půdě života, ze setby našeho srdce, a den za dnem tiše roste skrze spravedlivé skutky a milosrdná díla, jak nám ukazují zářní svědci, které dnes oslavujeme. Ještě dnes máme sklon věřit, že pokoj se nastolí mocí a silou, ale u Ježíše je to naopak. Jeho život a životy světců vypovídají o tom, že pokud má sémě pokoje růst a přinášet ovoce, musí nejprve zemřít. Míru se nedosahuje dobýváním a porážkami, nikdy není násilný, nikdy není ozbrojený. V programu „A Sua Immagine“ (náboženského vysílání italské státní televize) jsem sledovat životy mnoha světců a světic, kteří bojovali a utvářeli pokoj skrze svou práci a obětováním vlastního života.
Jak se z nás tedy stanou tvůrci pokoje? Především je třeba odzbrojit srdce. Ano, všichni si totiž neseme výbavu útočných myšlenek a jízlivých slov namířených na druhé a domníváme se, že se můžeme ubránit pomocí ostnatých drátů, spletených ze stížností, a opevnit se v betonových zdech z lhostejnosti. Lamentace a lhostejnost nenastolí pokoj, ale rozpoutávají válku. Setba pokoje si žádá, abychom demilitarizovali bitevní pole svého srdce. Jak to vypadá ve tvém srdci – už bylo odzbrojeno, anebo v něm vládne stěžování, netečnost, agrese? Jak se srdce demilitarizuje? Tím, že se otevřeme vůči Ježíši, který „je náš pokoj“ (Ef 2,14), postavíme se před jeho kříž, který je stolcem míru, a ve zpovědi od Něj obdržíme odpuštění a pokoj. Odtud je nutno začít, poněvadž sami se neuschopníme k tomu, abychom byli svatí, abychom byli tvůrci pokoje – jsou to Boží dary, je to milost.
Bratři a sestry, pohleďme do svého nitra a ptejme se, zda jsme tvůrci pokoje. Vnášíme napětí, zraňující slova, jedovaté pomluvy a rozkolné polemiky tam, kde žijeme, studujeme a pracujeme? Anebo otevíráme stezky pokoje, odpouštíme tomu, kdo nás urazil, ujímáme se lidí na okraji, napravujeme částečně nespravedlnost tím, že pomáháme méně obdařenému člověku? Toto znamená budovat pokoj.
Může ovšem vyvstat poslední otázka, platná pro každé blahoslavenství: vyplatí se takové jednání? Není ztrátové? Ježíš na ni odpovídá, že tvůrci pokoje budou „nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Ve světě se jeví nemístně, protože nepodléhají logice moci a převahy, ale v nebi budou blíže Bohu a budou se Mu více podobat. Avšak ve skutečnosti, také zde na zemi, násilník zůstává s prázdnýma rukama, kdežto člověk, který všechny miluje a nikoho nezraňuje, vítězí, jak praví Žalm, „budoucnost patří pokojným lidem“ (Žl 37,37).
Kéž nám Panna Maria, Královna všech svatých, pomáhá, abychom v každodenním životě byli tvůrci pokoje.
(www.vaticannews.va/cs)
Každá svíčka na hřbitově nebo v domácnosti nám může zpřítomnit světlo velikonoční svíce – paškálu, tedy té svíce, která je symbolem vzkříšeného Krista, symbolem naší naděje…
Texty k tématu:
Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení bohoslužby (eucharistie). Východní i západní křesťanská liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Na Západě se tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slaví 2.11. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i do Říma a Aragonie. Papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo tento zvyk zaveden pro celou církev.
Zpracováno podle Denní modlitby církve – breviáře.
Redakčně upraveno
Každá svíčka na hřbitově nebo v domácnosti nám může zpřítomnit světlo velikonoční svíce – paškálu, tedy té svíce, která je symbolem vzkříšeného Krista, symbolem naší naděje. Ve světle Kristova vzkříšení potom není památka na zesnulé jen prostorem zármutku a vzpomínání, ale je ozářena světlem, které ukazuje k vrcholné budoucnosti. (Aleš Opatrný)
(www.vira.cz)
Počty pohřbů v rámci katolické církve od roku 2019 rostou. V roce 2021 se jich konalo dokonce nejvíce od roku 2012, téměř 23 000. Stoupá i zájem i o tzv. jiné úkony křesťanského rozloučení se zemřelým jako je poslední rozloučení u hrobu, přítomnost kněze v krematoriu nebo zádušní mše. Jen v české provincii bylo v roce 2021 více než 1 800 takových úkonů.
Nárůst pohřbů souvisí s celkovým nárůstem počtu zemřelých v posledních dvou letech (téměř 140 tis. v roce 2021 oproti 112 tis. v roce 2019)[1] i s narůstajícím zájmem o důstojné poslední rozloučení umocněným pandemií COVID-19.
Více církevních pohřbů se stále koná na Moravě než v Čechách, a i tento podíl stále mírně roste. Vloni se vyšplhal na 63,5 % z celkového počtu církevních posledních rozloučení. Moravské diecéze patří mezi oblasti méně zasažené válečným a poválečným vysidlováním obyvatelstva, které způsobilo zejména v příhraničních oblastech zpřetrhání širších rodinných vazeb. Hřbitovy a jejich udržovanost jsou toho dokladem. V oblastech s méně narušenými mezigeneračními vztahy je tradice důstojných posledních rozloučení v křesťanském duchu stále živá. Na Moravě také přetrvává zájem o pohřby do země (2/3 ze všech katolických pohřbů).
Nemožnost uspořádat poslední rozloučení v širším kruhu blízkých v době pandemie patří mezi jednu z nejbolestnějších zkušeností tohoto období. Ukázalo se, že obřady posledního rozloučení mají mezi tradicemi své neodmyslitelné a pro vypořádání se s odchodem zesnulého klíčové místo. P. Mariusz Kuźniar, duchovní správce v Ořechu, který má na území farnosti několik hřbitovů, o tom ví své. „Nemožnost se důstojně rozloučit v šírším kruhů známých a přátel bylo pro mnohé rodiny zesnulých smutnou zkušenosti. Dříve byly pohřby společenskou událostí pro celou obec, podobně jak se o tom zminuje, ve svých knihách, můj slavný předchůdce na ořešské faře Jindřich Šimon Baar. “ I proto narostl v loňském roce zájem o dodatečná poslední rozloučení, například formou zádušní mše. Tu je totiž stejně jako kar možné uspořádat kdykoliv.
Touha po důstojném rozloučení v křesťanském duchu roste napříč celou republikou. Často se jedná právě o dodatečná rozloučení nebo možnost křesťanského způsobu rozloučení i pro nevěřící. Katolická církev se snaží důstojné poslední rozloučení nabízet všem a v různých podobách, právě podle možnosti a situace. „Pohřeb v kostele může nechat vystrojit i nevěřící potomstvo, pokud byl zesnulý pokřtěn. A pokud ne, jsou zde další možnosti, jak se v křesťanském duchu rozloučit se zesnulým, například zádušní mše, zvonění, aj.,“ vysvětluje otec Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference.
Přestože počty zemřelých se snad vrací na úroveň před pandemií a pohřby probíhají bez omezení, Katolická církev poskytuje křesťanské poslední rozloučení v nejrůznějších podobách a od roku 2021 tyto tzv. jiné úkony křesťanského rozloučení se zemřelým začala evidovat. Kromě klasické zádušní mše sem patří například poslední rozloučení u hrobu, přítomnost kněze při uložení urny nebo na civilním pohřbu v krematoriu, aj. (více na www.cirkev.cz/pohreb). P. Stanislav k tomu dodává: „I lidem nežijícím z víry přináší přítomnost duchovního na pohřbu paprsek naděje, že smrtí vše nekončí a že vzkříšený Kristus přemohl smrt.“
Autoři: PhDr. Kateřina Pulkrábková a Mgr. Daniel Chytil, Odbor církevních dat České biskupské konference, data@cirkev.cz
[1] Na statistice zemřelých podle měsíců je patrné, že vyšší úmrtnost podle měsíců ve srovnání se stejným obdobím předchozích let přicházela v podzimních a zimních měsících, tedy v období oslabení chřipkovými epidemiemi.
(www.zpravy.cirkev.cz)