EDITORIAL. Blahořečení Jana Pavla I. je výzvou ke znovuobjevení pokory, která umožňuje, aby se ctnosti víry, naděje a lásky konkrétně promítly do života.

8. února 1970 ve své první homilii ve funkci benátského patriarchy v bazilice svatého Marka Albino Luciani zopakoval slova, která pronesl o jedenáct let dříve k věřícím ve Vittorio Veneto, jakmile se stal jejich biskupem: „Bůh některé velké věci někdy rád píše ne do bronzu nebo mramoru, ale třeba i jen do prachu, takže pokud písmo zůstane, není narušené nebo rozptýlené větrem, je jasné, že zásluha je jen a jen Boží. Já jsem prach: úřad patriarchy a benátská diecéze jsou velké věci spojené s prachem; pokud z tohoto spojení vzejde něco dobrého, je jasné, že to všechno bude zásluha Pánovy milosti“. Právě v těchto slovech „Jsem prach“ spočívá velké tajemství křesťanského života, jehož byl Albino Luciani svědkem po celou dobu své existence.

Svatost Jana Pavla I. – křesťana, který se 26. srpna 1978 stal papežem a dnes, o 44 let později, je blahoslaveným – je prostým příběhem člověka, který na každém kroku svého života důvěřoval Bohu a svěřoval se mu. A toto svěření se dělo s vědomím jeho vlastní malosti. „Beze mne nemůžete dělat nic,“ řekl Ježíš svým přátelům. „Odstup ode mne, satane!“ nařídil Nazaretský Petrovi poté, co mu vyčítal, že předpověděl své umučení a smrt. To jsou dvě vzácné indicie, kterými se Albino řídil po celou dobu své existence. Milost uznat sám sebe za hříšníka, který potřebuje všechno; milost nespoléhat se na vlastní síly, na vlastní schopnosti, na vlastní strategie, ale na pomoc a přítomnost Druhého, umožnila knězi, biskupovi a papeži vydat svědectví o tváři pokojné a důvěřující církve. Církve, která žije evangelium v každodenním životě a nepotřebuje ohňostroje, aby ukázala, že existuje. Církve schopné přinášet blízkost, útěchu a naději všem, počínaje těmi nejmenšími, nejchudšími, vyloučenými a bezprizornými.

„Podle míry pokory poznáme svůj duchovní pokrok,“ řekl svatý František Saleský, Lucianiho oblíbený světec. Pro něj, muže velmi kultivovaného a připraveného, který uměl mluvit jednoduše a srozumitelně, aby mu všichni rozuměli, to bylo právě tak. Úcta oltáře pro tohoto syna benátské církve, jemuž je cizí jakýkoli protagonismus, který nikdy neusiloval o významné funkce a který před svým téměř jednomyslným zvolením v konkláve uvažoval o tom, že odejde jako misionář do Afriky, jakmile dosáhne kanonického věku pro své odstoupení v Benátkách, je pro všechny znamením naděje. Protože, jak zopakovala vicepostulátorka kauzy kanonizace Stefania Falasca, blahořečen nemá být papež nebo jeho pontifikát, ale křesťan, který se celým svým já držel evangelia a rozpoznal sám sebe jako „prach“. Křesťan, který se každý den modlil: „Pane, vezmi mě takového, jaký jsem, a učiň mě takovým, jakým mě chceš mít“, se stal nástrojem, skrze nějž Bůh milosrdenství napsal krásné stránky, které jsou dnes pro církev a pro svět aktuálnější než kdykoli předtím.

(www.zpravy.cirkev.cz)

Čtyřicet osm hodin před svým příjezdem do L’Aquily se papež František obrací k obyvatelům L’Aquily, aby je utvrdil „v naději v Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého“, ale také aby je povzbudil, „aby si vážili poselství, které papež Celestýn zanechal celé církvi“, a vysvětlil, že „pokora, láska, blízkost, odpuštění a milosrdenství jsou nejkrásnějším způsobem hlásání evangelia.“ Papež promluvil ze stránek deníku Il Centro. V rozhovoru, který poskytl novinám z regionu Abruzzo a který byl dnes zveřejněn, hovoří o rekonstrukci města, která se netýká jen „domů, ale samotné duše lidí“, děkuje „církvi v L’Aquile za svědectví, které v těchto letech vydala“, a dodává, že „pouze jednota umožňuje skutečné a trvalé změny“, že „musíme opustit vše, co nás rozděluje, a místo toho si vážit všeho, co nás spojuje“, protože jen tak „nebude naděje jen utopií, ale jistotou, na níž lze založit budoucnost a odhodlání všech“.

Důvěra v Boha v temnotě bolesti a utrpení

Papež František odpovídá na čtyři otázky; ohledně zemětřesení z 6. dubna 2009, které změnilo dějiny L’Aquily a životy tolika lidí, poznamenává, že „bolest a utrpení jsou vždy tajemstvím“ a že nestačí „mít nějaké přesvědčivé argumenty“, abychom byli „v bezpečí před temnotou určitých zkušeností“. I Ježíš, připomíná papež, „zažil tuto temnotu, cítil se osamělý, poražený“, ale „učil nás, že právě ve chvíli, kdy se zdá, že je vše ztraceno“, můžeme důvěřovat Otci. „Bez tohoto gesta důvěry v Toho, který má moc držet nás za ruku právě tehdy, když se všechny ostatní jistoty hroutí, není nové zrození možné,“ prohlásil František a připomněl, že pro věřícího je „tento život jen ‚přechodem'“ k „životu, který nepomíjí“, a že „bez této jistoty by nic nemělo smysl a všechno by bylo rozdrceno osudem smrti“. Ale mít toto vědomí „je dar, o který je třeba požádat a který je zároveň třeba chránit před všemi, kdo by ho chtěli zničit“.

Kultura míru umožňující odpuštění

V neděli František otevře Svatou bránu baziliky Santa Maria di Collemaggio a zahájí tak 728. Perdonanza celestiniana, plnomocné odpustky, které papež Celestýn V. udělil všem, kdo budou konat pokání, přistoupí ke svátosti smíření a půjdou na místo bohoslužby od nešpor 28. srpna do nešpor následujícího dne. A právě k odpuštění vybízí při pohledu na válku na Ukrajině a další „konflikty, které postihují tisíce lidí a zejména nevinných“. Protože „zlo nikdy není možné porazit zlem, ale pouze dobrem“ a „k odpuštění je potřeba více síly než k vedení války“. Odpuštění však vyžaduje „velké vnitřní a kulturní zrání“, upřesnil František a vyzval všechny, aby „pěstovali kulturu míru, která vychází právě ze zrání možného odpuštění“. Mimo ni člověk zůstává „v logice zla, která je napojena na logiku zájmů těch, kdo tyto konflikty využívají k vlastnímu obohacení a vykořisťování“, a proto je „odpuštění jedinou možnou zbraní proti každé válce“.

Chudoba jako postoj skutečně svobodného člověka

Nakonec se papež na titulních stránkách abruzzského deníku zamýšlí nad chudobou a upřesňuje, že je třeba rozlišovat mezi chudobou, která je „plodem nespravedlnosti“, a „evangelijní chudobou, která je svobodou od vlastnění“. „Proti prvnímu je třeba bojovat spravedlivě a solidárně,“ podotýká, „druhý je naopak třeba zvolit jako cestu, která vede k prožití skutečného míru.“ František dodává, že jen tehdy, když člověk není „otrokem vlastnění“, je možné „prožívat vnitřní svobodu, která nám dává pocítit radost ze všeho v životě“. Protože chudoba pro křesťana, uzavírá papež, „je způsobem bytí ve světě“, „je to postoj člověka, který je skutečně svobodný“.

(www.zpravy.cirkev.cz)