Úvod bohoslužby patřil připomenutí dějinných souvislostí. Krátký medailon z pera doc. Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd připomněl, že na podzim roku 1941 začalo ve městě vznikat ghetto, jímž postupně prošlo na 140 tisíc Židů. Přímo v terezínském ghettu zemřelo kolem 35 tisíc lidí následkem katastrofálních podmínek, psychického vypětí i brutálního zacházení nacistických dozorců. Pohnutá historie Terezína však po osvobození neskončila.

„Nepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ uvádí Jaroslav Šebek.

Právě k těmto číslům se v kázání vrátil arcibiskup Stanislav Přibyl. Varoval před tím, aby se spravedlnost poměřovala počty obětí a aby byli lidé redukováni na pouhé položky ve statistikách. Zdůraznil, že když zemře jeden člověk, umírá celý svět. V této souvislosti poukázal také na současnou politickou atmosféru, v níž se téma smíření s Němci znovu setkává s odporem. „Rok smíření se ukázal jako znamení doby, vždyť se podívejte, co se děje v politice. A to tady bylo vždycky: když je nejhůř, tak se vytáhne karta nějakého ohrožení, začneme počítat lidi jako nějaké kusy ve statistikách a začneme si utvářet vlastní spravedlnost,“ uvedl Přibyl.

Jak zdůraznil, Ježíš po nás nechce nějaké výjimky v odpouštění, kdy řekneme „tak tady odpustím, tady už ne, tady se s tebou smířím, ale tady už ne.“ „My prostě musíme odpouštět vždycky! A to je nesmírně náročné a jestliže budeme jenom v tomto poslušní Krista a jeho slov, tak se dostaneme v podstatě na ostří nože, protože lidé okolo nás takto nesmýšlejí. Ti budou řešit to, jestli náhodou jsme neodpustili příliš, jestli si náhodou nezadáváme, jestli náhodou není potřeba porovnat tohle číslo s tamtím číslem,“ zdůraznil arcibiskup a doplnil: „A to je jenom zástěrka pro to, že si někdo přihřívá vlastní polívčičku, která je vedena strachem. Takže: jsme povoláni k tomu nebát se, uvědomit si, za jakou cenu jsme byli vykoupeni, a toto usmíření hlásat – ať vhod, či nevhod. A zdá se, že v dnešní době to je spíš nevhod, ale nedá se nic dělat. Musíme vytrvat!“

Práce nás křesťanů 

Téma křesťanského odpuštění zaznělo v evangeliu z 21. kapitoly Janova evangelia. Ježíš se v něm ptá Petra, který jej předtím zapřel: „‚Šimone, synu Janův, miluješ mne?‘ Petr odpovídá: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Ježíš mu na to říká: ‚Buď pastýřem mých ovcí!‘“ Podle arcibiskupa je právě v tomto okamžiku patrné, že odpuštění neznamená pouze prominutí viny, ale také obnovení důvěry. „Mohl mu klidně říct: ‚V nejtěžší chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, jsi zklamal. Jdi od toho, jsi k ničemu.‘ Petr zde ale vyznává pokoru a Ježíš mu dává druhou šanci,“ poznamenal Přibyl s tím, že tato slova je třeba vtělit do života. „Stále připomínám svého dědečka, který chodil kolem souseda dvacet let a říkal, „Dobrý den!“ . Celá ulice to věděla, že soused je křupan, ale děda mu to nedal nikdy najevo. A po dvaceti letech najednou na dědův pozdrav odpověděl. To obdivuju, a myslím, že taková je práce nás křesťanů. Prostě vydržet s nervama a vidět v tom druhém taky toho, kterého Bůh miluje, taky toho, kterého Bůh stvořil. Může to být v zaměstnání, ve farnosti, v církvích, ve společnosti,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl. 

Po kázání následovala společná modlitba Otče náš, která zazněla česky i německy. Duchovní různých denominací poté přednesli přímluvy za svornost mezi národy, za místa zasažená válkou, za smíření rozdělené společnosti skrze pokoru k Pravdě i za všechny, kdo v Terezíně trpěli. Před závěrečným chvalozpěvem Te Deum společně požehnali přítomným. Celé setkání bylo zakončeno pohoštěním, které připravili farníci z Terezína a okolních farností.

Rok smíření pokračuje, příští zastávka: Postoloprty

Iniciativa Rok smíření pokračuje i po jmenování Stanislava Přibyla pražským arcibiskupem, a to za jeho osobní účasti. Další bohoslužba smíření se uskuteční ve středu 3. června v rámci 5. ročníku studentského pochodu Postoloprty – Žatec, k němuž se litoměřická diecéze v letošním roce přidala. Připomene největší masovou vraždy civilistů v Evropě mezi koncem 2. světové války a bosenskou Srebrenicí, při níž bylo na pokyn českých vojáků zmasakrováno minimálně 763 Němců včetně několika žen a dětí, některé odhady však hovoří i o více než 2300 obětech. Na osmnáctikilometrovou trasu, vedoucí symbolicky v opačném směru pochodu, při němž byli hnáni žatečtí Němci do Postoloprt, vyrazí se studenty i arcibiskup Přibyl a na jeho závěr odslouží v 17:00 mši svatou v kapucínském kostele Korunování Panny Marie v Žatci. Právě jeden z tamních kapucínů během pochodu smrti zahynul.

(vsa)
Foto: Anička Guthrie, Člověk a víra

(www.dltm.cz)