V malém kostele sv. Tomáše z Villanovy v Castel Gandolfo slavil papež v pátek 15. srpna bohoslužbu u příležitosti Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Koncelebrovalo s ním asi dvacet kněží a na náměstí před kostelem byly umístěny obrazovky, aby stovky věřících mohly obřad sledovat.

Na začátku homilie papež uvedl, že i když letos slavnost nepřipadá na neděli, přesto je dnem, kdy „jiným způsobem slavíme velikonoční tajemství Ježíše, které změnilo běh dějin“. V Marii z Nazareta podle něj rozpoznáváme svůj vlastní příběh i příběh církve, ponořený do společného lidství. Vtělením Bůh života a svobody zvítězil na smrtí.

Pod křížem stála Maria sjednocená se svým Synem, který vyslovil své „ano“, čímž zbavil smrt její moci – smrti, jež se stále šíří tam, kde naše skutky působí zlo a naše srdce zůstávají sevřená strachem a nedůvěrou. Přesto důvěra, láska a odpuštění zvítězily. Papež zdůraznil, že Mariino „ano“ žije dál a odolává smrti v dnešních mučednících, ve svědcích víry, spravedlnosti, laskavosti a pokoje. Proto je tento den radosti zároveň výzvou rozhodnout se, jak a pro koho chceme žít.

Papež připomněl příběh z Lukášova evangelia, kdy Marie navšítěvuje Alžbětu a její chvalozpěv Magnificat prozařuje celý její život. Nečekaná plodnost dříve neplodné Alžběty posílila Mariinu důvěru a předznamenala plodnost jejího „ano“. Ta se projevuje v životě církve i celého lidstva vždy, když je přijímáno obnovující Boží slovo.

Podle papeže vstupuje vzkříšení do našeho světa i dnes. Přestože se někdy zdá, že převládají slova a skutky, které vedou k smrti, Boží život dokáže porazit zoufalství díky konkrétním zkušenostem bratrství a nových skutků solidarity. Zpěv Magnificat posiluje v naději pokorné, hladové, pilné Boží služebníky, ty, kteří v utrpení vidí neviditelné: mocné svržené z trůnů, bohaté s prázdnýma rukama a Boží sliby splněnéní.

Papež varoval, že díky lidským jistotám, materiálnímu blahobytu a lhostejnosti, která uspává svědomí, může víra slábnout. Místo abychom nechali odejít „starý svět“ – svět nespravedlnosti, sobectví a pýchy – stále k němu tíhneme. Hledáme pomoc od bohatých a mocných, jejichž podpora bývá spojena s pohrdáním chudými a pokornými. 

Podle papeže jsou dnes radostí církve chudé a pronásledované křesťanské komunity, lidé přinášející něhu a odpuštění v místech konfliktů, tvůrci pokoje a stavitelé mostů v rozděleném světě. Mnohé z nich jsou ženy – „velikonoční ženy, apoštolky vzkříšení“, jejichž příklad má moc proměnit naše životy.

V Panně Marii, přijaté do nebe, vidíme svůj vlastní cíl. Je znamením, že Kristovo vzkříšení nebylo ojedinělou událostí. Její život je jedinečným spojením milosti a svobody, které každého z nás vybízí k důvěře, odvaze a aktivní účasti na životě Božího lidu.

Na závěr papež vyzval: „Nebojme se volit život, i když se to může zdát riskantní nebo nerozumné. Hlasy, které nám našeptávají, ať se staráme jen o sebe, jsou hlasy smrti. Jako učedníci Krista jsme povoláni, aby jeho láska vedla náš život, duši i tělo. Naše vítězství nad smrtí začíná právě teď.“

Zdroj: Vatican News, anglická sekce

(www.cirkev.cz)