Svatý Antonín z Padovy (1195–1231), původem Portugalec, patří k nejuctívanějším světcům katolické církve. Vynikal hlubokou znalostí Písma, výmluvností i pokorou. Jako františkánský kazatel obrátil tisíce lidí a zasloužil si titul „učitel evangelia“. Jeho život je svědectvím síly Boží milosti, která působí skrze prostotu, modlitbu a neochvějnou lásku k pravdě.

Narodil se roku 1195 v Lisabonu jako Ferdinand Bullones do šlechtické rodiny. V patnácti letech vstoupil k augustiniánům, toužil po životě s Bohem a studiu Písma. Klid pro duchovní růst nalezl v klášteře v Coimbře. Osudové se pro něj stalo setkání s františkány, když viděl těla pěti mučedníků zabitých v Maroku. Jejich smrt v něm probudila touhu po misiích i mučednictví. Přestoupil do řádu menších bratří a přijal jméno Antonín.

V roce 1221 odplul do Afriky, ale vážně onemocněl a byl nucen se vrátit. Loď ho však zanesla do Itálie, kde se zúčastnil františkánské kapituly v Assisi. Přestože z pokory skrýval své vzdělání a nadání, byl nakonec poslán do kláštera v Montepaolo. Právě tam se naplno ukázala jeho výjimečnost – při nečekané promluvě ohromil posluchače hloubkou svých znalostí, výmluvností i vroucností.

František z Assisi mu následně dovolil vyučovat teologii – stal se prvním františkánem, kterému bylo svěřeno toto poslání. Učil v Boloni, Toulouse i Padově. Byl „schránkou Písma svatého“, jak jej nazval papež Řehoř IX., a současně zůstával pokorným bratrem, který se nikdy neuzavíral potřebám obyčejných lidí.

Jeho kázání přitahovala tisíce posluchačů. Mluvil o hříchu i milosrdenství, o nutnosti svátosti smíření, o pokání a o naději. Dovedl obrazně i přesvědčivě mluvit o víře – lidé se obraceli, protože v jeho slovech cítili pravdu a lásku. Pro svou horlivost a víru v eucharistii je nazýván i „kladivem na kacíře“.

Žil skutečně chudě a skromně. Svým životem svědčil, že pokora, chudoba, poslušnost a trpělivost jsou jazyky Ducha Svatého. „Živá je řeč, když hovoří skutky,“ říkal. Vždy si nacházel čas pro rozjímání a tichou modlitbu, kterou pokládal za zdroj síly pro svou činnost.

Zemřel předčasně 13. června 1231 v Arcelle u Padovy, ve věku pouhých 36 let. Už za života byl považován za světce. Po jeho smrti bylo zaznamenáno 42 ověřených zázraků u jeho hrobu. Papež Řehoř IX. jej kanonizoval již 30. května 1232 – pouhých 11 měsíců po smrti.

V roce 1946 ho papež Pius XII. prohlásil učitelem církve s titulem Doctor evangelicus – učitel evangelia. Jeho jazyk, kterým tolikrát hlásal Krista, se dochoval neporušený – jako znamení jeho svatosti i Boží přízně.

V mnoha kostelích po světě najdete pokladničky s nápisem Chléb svatého Antonína – almužny ke cti světce, který nikdy nebyl lhostejný k potřebám chudých.

Zdroj: Catholica

(www.cirkev.cz)