Slavnost Božího milosrdenství

Na neděli 7. dubna připadá letos neděle Božího milosrdenství, kterou slavíme v církvi od 30. dubna 2000 kdy ji v den svatořečení polské řeholnice Faustyny Kowalské stanovil papež Jan Pavel II..Dříve se tomuto dni říkalo Bílá neděle, protože nově pokřtění na sobě tento den nosili naposledy bílé křestní roucho.

Druhá neděle velikonoční je posledním dnem velikonočního oktávu, ve kterém si po dobu osmi dnů (od neděle Zmrtvýchvstání Páně) připomínáme Kristovo vítězství nad smrtí. V dobách rané církve se tato neděle nazývala Bílou nedělí (lat. Dominica in albis), protože tento den nově pokřtění, tzv. neofyté, odkládali svá bílá roucha, do kterých byli oblečení při křtu o Velké noci. Již v historii byla tato neděle spojována s evangeliem o ustanovení svátosti smíření „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,23). Právě v této svátosti se nejvíce odráží Boží milosrdenství, projev Boží lásky k člověku. „Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska stvořitele a vykupitele.“ 

Vznik neděle Božího milosrdenství

Velkou šiřitelkou Božího milosrdenství byla Faustyna Kowalská, polská řeholnice a mystička, která žila v první polovině 20. století. Její apoštolát souvisí s šířením důvěry v Boží milosrdenství s pomocí obrazu, k jehož namalování byla ve svém vidění vyzvána samotným Ježíšem. Ježíš následně Faustýně také vyjevil svou touhu, aby milosrdenství mělo svátek. (viz její Deníček 49). Faustýna celý život usilovala o dokonalejší sjednocení s Bohem a s velikou obětavostí spolupracovala s Ježíšem na díle spásy duší. „Můj Ježíši, Ty víš, že jsem od raného mládí toužila stát se velikou svatou, to znamená toužila jsem Tě milovat tak velikou láskou, jak Tě dosud ještě žádná duše nemilovala“. Sestra Faustyna byla v jubilejním roce 2000 prohlášena sv. Janem Pavlem II. za svatou. Stalo se tak právě na druhou neděli velikonoční, kterou při této příležitosti dnes svatý papež ustanovil za neděli Božího milosrdenství. 

Člověk, který přistoupí ke svátosti smíření (zpověď se může konat několik dní předtím) a přijme svaté přijímání v den Božího milosrdenství, dosáhne úplného odčinění všech hříchů a trestu. To znamená, že půjde ihned po smrti do nebe, aniž by trpěl v očistci. Navíc římskokatolická církev uděluje úplné odpustky (při dodržení obvyklých pravidel) s modlitbou některých jednoduchých modliteb. 

Poselství sestry Faustyny je zapsáno v Deníčku, který si vedla na přání Ježíše a zpovědníků. Zaznamenala v něm věrně všechna jeho slova a popsala setkání své duše s ním. Toto dílo neobyčejným způsobem přibližuje tajemství Božího milosrdenství.

Druhá neděle velikonoční je posledním dnem velikonočního oktávu, ve kterém si po dobu osmi dnů (od neděle Zmrtvýchvstání Páně) připomínáme Kristovo vítězství nad smrtí. V dobách rané církve se tato neděle nazývala Bílou nedělí (lat. Dominica in albis), protože tento den nově pokřtění, tzv. neofyté, odkládali svá bílá roucha, do kterých byli oblečení při křtu o Velké noci. Již v historii byla tato neděle spojována s evangeliem o ustanovení svátosti smíření „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,23). Právě v této svátosti se nejvíce odráží Boží milosrdenství, projev Boží lásky k člověku. „Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska stvořitele a vykupitele.“ 

(www.cirkev.cz)

Pondělí velikonoční, druhý den velikonočního oktávu, je v zahraničí známý také jako Andělské pondělí. V jednom z pořadů Vatikánského rozhlasu z roku 1994 svatý papež Jan Pavel II. vysvětlil, jak toto přízvisko vzniklo. Mluvil zvláště o tom, že potřebujeme anděla, který z hlubin hrobu zavolá ono „Vstal z mrtvých.“

„Pro člověka je velmi těžké tuto událost vyjádřit,“ řekl Jan Pavel II. „Také ženy, které přišly k hrobu, viděly, že je prázdný, ale nemohly říci ‚vstal z mrtvých‘; pouze potvrdily, že je hrob prázdný. Anděl sdělil mnohem víc: „Není tu, vstal z mrtvých.“

Evangelista Matouš o andělovi píše v textech velikonočního pondělí: „Anděl řekl ženám: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ (Mt 28, 5–⁠⁠⁠⁠⁠7).

Andělé jsou Boží služebníci a poslové. Jakožto čistě duchovní bytosti mají intelekt a vůli. Jsou osobní a nesmrtelní. Kristus mluví o andělech v Matoušově evangeliu: Andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“ (Mt 18,10).

Kristus učinil z andělů posly pro svůj plán spásy. Byl to anděl, kdo oznámil Jeho početí Matce Boží při zvěstování a byl to anděl, kdo zvěstoval Jeho zmrtvýchvstání Marii Magdaléně. Po celou dobu velikonoční, od vzkříšení do Letnic, se církev v poledne místo modlitby Anděl Páně modlí Regina Caeli (Vesel se nebes Královno). Na velikonoční pondělí v roce 2008 Benedikt XVI. řekl, že text Regina Caeli je jako nové zvěstování Marii, tentokrát však není učiněné andělem, ale námi křesťany, kteří zveme Matku, aby se radovala, protože její Syn, kterého nosila ve svém lůně, vstal z mrtvých, jak slíbil.

Zdroj: CNA, Český ekumenický překlad Bible

(www.cirkev.cz)

Jak slavíme jednotlivé dny tzv. Svatého, neboli pašijového, týdne, který začíná Květnou nedělí (letos 24. března) a končí nedělí Zmrtvýchvstání Páně? A co tyto dny znamenají? Připravme se na slavení nejdůležitějších křesťanských svátků v roce.

Květná neděle

Na Květnou neděli, nazývanou In Palmis, si církev připomíná slavný vjezd Krista Pána do Jeruzaléma. 

Přede mší svatou se věřící shromáždí většinou mimo kostel, v rukou drží ratolesti (v našich krajích to bývají větvičky kočiček), které kněz na začátku obřadu pokropí svěcenou vodou a přečte jedno ze čtyř evangelií o vjezdu Páně do Jeruzaléma. Poté je zahájen průvod, který směřuje do kostela, kde bude slavena mše svatá. Při průvodu se zpívají antifony: „Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu; děti mávaly olivovými ratolestmi a všichni volali: Hosana na výsostech… Lidé prostírali Pánu na cestu své pláště a volali: Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově!“ Pokud se nemůže konat průvod mimo kostel, oslaví se vjezd Páně uvnitř kostela slavnostním vstupem před hlavní mší nebo se alespoň koná na začátku mše svaté krátká připomínka na vjezd Páně do Jeruzaléma.

Při mši svaté se čtou nebo zpívají (vícehlasně) pašije, tj. úryvky z evangelií o utrpení a smrti Ježíše Krista. V římském ritu se s pašijemi můžeme setkat jen dva dny v roce: na Květnou neděli (v jednom ze synoptických evangelií dle ročního cyklu) a na Velký pátek (Janovy pašije). 

Zelený čtvrtek

Tento den si připomínáme poslední večeři, kterou slavil Ježíš se svými apoštoly a při níž ustanovil svátost kněžství i eucharistie (tedy svátost Ježíšova Těla a Krve).

Dopoledne se proto setkávají všichni kněží diecéze se svým biskupem v diecézní katedrále. Tato bohoslužba se nazývá Missa chrismatis a má zdůraznit společenství kněží s biskupem. Kněží, kteří s biskupem koncelebrují, mají být z různých částí diecéze, aby se tak naznačila jednota diecézního kněžstva. Při této bohoslužbě se světí posvátné oleje, jež se budou po celý rok používat ve všech farnostech diecéze k udílení svátostí. Jedná se o oleum infirmorum (olej nemocných), oleum catechumenorum (olej katechumenů) a oleum chrismatis (křižmo). Dále se při této bohoslužbě obnovují kněžské a jáhenské sliby.

Ve večerních hodinách se pak slaví bohoslužba na památku poslední večeře Páně. Svatostánek je před slavením mše svaté prázdný, kněz při mši konsekruje hostie také na Velký pátek, což je jediný den v roce, kdy se neslaví eucharistie. Po postní době (s vyjimkou slavností) se na Zelený čtvrtek poprvé rozezní chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a rozezvučí se zvony, které poté utichnou až do velikonoční vigilie, podle lidové tradice „zvony odletí do Říma“. 

Po přijímání se za zvuku řehtaček přenáší nádoba s konsekrovanými hostiemi průvodem, v jehož čele se nese kříž, na předem připravené a vyzdobené místo v kostele, kde bude uchována až do přijímání během Velkopátečních obřadů. Na tomto místě se chvílí tiché adorace připomíná Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě. 

Tímto dnem, resp. přesněji večerem, začíná velikonoční triduum, které končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli.

Velký pátek 

Je to den přísného postu. Podle prastaré tradice je spolu s Bílou sobotou (do západu slunce) jediným dnem v roce, kdy je zakázáno slavení svátostí, vyjma svátosti pokání a pomazání nemocných. Pohřeb se má v tento den konat beze zpěvu, bez varhan a bez zvonění. Je to den přísného postu, neboť se připomíná Ježíšova křížová cesta a ukřižování.

Místo mše svaté se konají, nejlépe kolem třetí hodiny odpoledne, Velkopáteční obřady, které mají tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání. Obřady začínají za úplného ticha, kdy kněz a jáhen po příchodu k oltáři pozdraví oltář hlubokou úklonou a vrhnou se tvář nebo pokleknou. Tato prostrace naznačuje jak ponížení člověka „pocházejícího ze země“, tak zármutek a bolest církve.

Podobně jako na Květnou neděli se zpívají (případně čtou) pašije, zpráva o Ježíšově smrti, tentokrát podle evangelisty Jana. Poukazují na Ježíše – beránka a ztotožňují Jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí. Nápis na Ježíšově kříži (INRI – Ježíš Nazaretský, král židovský) napsaný hebrejsky, řecky a latinsky – v tehdejších jazycích, poukazuje na fakt, že Ježíš přináší spásu lidem všech národů. 

Bohoslužbu slova uzavírá 10 starobylých přímluv, které pocházejí již z prvních dob křesťanství. Společně v nich prosíme za církev; za papeže; za služebníky církve a za všechny věřící; za katechumeny; za jednotu křesťanů; za židy; za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista; za ty, kdo nevěří v Boha; za ty, kdo mají odpovědnost za společnost a stát a za ty, kdo trpí. Vyjadřuje se tím, že Kristus zemřel za všechny lidi, i za ty, kdo Ho neznají. 

Poté následuje obřad uctívání kříže, který se přenese za trojité výzvy: „Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa“ a odpovědi lidu „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste“ k oltáři. Kříž se uctívá pokleknutím, případně políbením. Oltář se pak pokryje plátnem, připraví se na něm korporál, misál a přenese se nádoba s konsekrovanými hostiemi pro věřící ke svatému přijímání. Obřady končí za úplného ticha.

Bílá sobota

V tento den setrvává církev v modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o Jeho umučení a smrti a také o Jeho sestoupení mezi mrtvé. Očekává v modlitbě a postu Jeho vzkříšení.

Večer po setmění se slaví předvečer (vigilie) nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Od nejstarších dob je tato noc zasvěcena Pánu, aby podle evangelia byli věřící s hořícími lampami v rukou podobni těm, kteří očekávají Pána, až znovu přijde, aby je nalezl, jak bdí, a přivedl ke svému stolu. 

Obřady začínají většinou venku před kostelem, lid se shromáždí u zapáleného ohně, který kněz požehná a do připravené velikonoční svíce – paškálu rydlem vyryje kříž a řecká písmena alfa a omega se slovy: „Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega, Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Amen.“ Poté může do paškálu zasadit pět kadidlových zrn na způsob kříže. Paškál je zapálen od nového ohně a se slovy „Světlo Kristovo“ je přenesen před kostel, kde si od něho zapalují své svíce i ostatní věřící, kteří poté jen za svitu svící přichází do ztemnělého kostela.

Po velikonočním chvalozpěvu – Exultet – začíná bohoslužba slova. Sedm čtení ze Starého zákona (případně alespoň tři) připomínají podivuhodné skutky, které činil Bůh svému lidu od počátku, tj. od stvoření světa. Po každém čtení následuje responsoriální žalm s chvílí tichého usebrání. Po posledním čtení ze Starého zákona se rozsvítí světla, rozeznívají se zvony i hudba a kněz začne zpívat chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a následuje čtení epištoly, slavnostní zpěv Aleluja a evangelium.

Další částí Velikonoční vigilie je křestní bohoslužba. Zpívají se litanie, poté kněz posvětí vodu v křtitelnici a ponoří do ní paškál. Jsou-li ve farnosti katechumeni, je jim v tomto okamžiku udělena svátost křtu. Dále mše svatá pokračuje slavením eucharistie, k dosažení plnosti se doporučuje přijímat pod způsobou chleba i vína.

Neděle Zmrtvýchvstání Páně 

Na Boží hod velikonoční se slaví mše svaté už v plně radostném duchu. Připomíná se nejdůležitější událost křesťanské víry, kdy mrtvý Ježíš vstal z hrobu k novému životu a tím zničil hřích a smrt. Tato událost je natolik zásadní, že se slaví celých osm dní, následuje tedy velikonoční oktáv. Doba velikonoční pokračuje po celých padesát dní od neděle Zmrtvýchvstání až do neděle Seslání Ducha Svatého.

(www.cirkev.cz)

Příprava na Velikonoce pro většinu katolíků znamená také zpověď. Jak se na tuto svátost připravit, abychom očistili svá srdce, smířili se s Bohem, církví i bližními, a mohli se tak opětovně radovat z blízkosti Krista?

V tom nám může pomoci několik rad z příručky „Pečuj o své srdce!“, kterou papež František nechal rozdat na náměstí sv. Petra v neděli 22. února 2015 při modlitbě Anděl Páně. Nabízí mimo jiné i tzv. zpovědní zrcadlo užitečné ke zpytování svědomí, kdy se ptáme sami sebe, čeho zlého jsme se dopustili a co dobrého jsme opomněli ve vztahu k Bohu, k bližním i k sobě samým.

„Postní doba je poutí obrácení, jejímž středem je srdce,“ řekl papež František. Je proto třeba pečovat o své srdce, aby se nestalo náměstím, na němž může volně pobíhat kdekdo, ale kde zcela chybí Ježíš.“  

Zpovědní zrcadlo:

Ve vztahu k Bohu

Obracím se na Boha jedině tehdy, když něco potřebuji?

Účastním se mše svaté o nedělích a zasvěcených svátcích?

Zahajuji a zakončuji každý den modlitbou?

Nepoužívám nepatřičně („nadarmo“) jméno Boží ani jméno Panny Marie a svatých?

Nestyděl jsem se přiznat, že jsem křesťan?

Co dělám pro svůj duchovní růst? Jak to vypadá? Jak často se této oblasti věnuji?

Bouřím se proti Božím plánům a záměrům?

Nesnažím se Boha dotlačit k tomu, aby konal mou vlastní vůli?

Ve vztahu k bližním

Dokážu odpouštět druhým, vžívat se do jejich těžkostí a pomáhat jim?

 Nepomlouval jsem? Nekradl jsem? Nezneužíval jsem ty, kdo jsou slabí a bezbranní?

 Nejsem plný nenávisti, hněvu a nespravedlnosti?

 Starám se o chudé a nemocné?

 Nestydím se za vzhled nebo chování svých bratří a sester?

 Jsem čestný vůči každému člověku, nebo podporuji „kulturu vyčleňování“?

 Nepodněcoval jsem někoho ke špatnému jednání?

 Držím se manželské a rodinné morálky tak, jak nás tomu učí evangelium?

 Jak naplňuji svou zodpovědnost za výchovu vlastních dětí?

 Ctím a respektuji své rodiče?

 Odmítl jsem přijmout nově počatý život?

 Dopustil jsem se zničení daru života (i nenarozeného)? Nenapomáhal jsem k tomu?

Chráním přírodní prostředí?

Ve vztahu k sobě

Nejsem napůl světákem a napůl věřícím?

Nepřeháním to s jídlem, pitím, kouřením a zábavami?

Nestarám se přehnaně o své tělesné zdraví a o svůj majetek?

Jak využívám čas, který mám k dispozici?

 Nejsem líný?

 Chci, aby mě všichni obsluhovali?

 Vážím si čistoty srdce, myšlenek i jednání a snažím se tuto oblast kultivovat?

 Nespřádám odplatu? Neživím v sobě nenávist?

 Jsem tichým a pokorným nástrojem pro budování pravého pokoje?

Samotný průběh svátosti smíření je k dispozici na stránkách Liturgie.cz

Převzato z webu Biskupství brněnského. 

(www.cirkev.cz)